Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

HLAS ZA OBRANU KONÍ


Pokaždé se to týkalo určité, amorfní skupiny nevolených, bezejmenných, společensky neukotvených, neuchopitelných anarchistů, bez zodpovědnosti a postižitelnosti za své činy na straně jedné a koní, coby trpného elementu, včetně jejich majitelů, chovatelů nebo uživatelů, především však vlastníků těchto zvířat. Za uplynulých třicet let nezůstala jediná oblast uplatnění koní, kde by nebyl učiněn pokus o negativní ovlivnění renomé, obrazu majitelů koní v očích veřejnosti ve smyslu jejich dehonestace až vulgarizace, živě připomínající neblahou, ostudnou éru komunistické totality, kdy vlastnictví koní bylo vnímané za odsouzeníhodný buržoazní přežitek.

Z paměti nadšenců překážkových dostihů dosud nevymizel pokus přerušit v roce 1990 průběh „Velké pardubické steeple-chase“ skupinou odpůrců, deklarující svůj motiv údajnou ochranou zvířat (dostihových koní). Obdobným zásahem lze hodnotit vyvolání emocí vůči majitelům cirkusů a jejich zvířat (suchá kůže tygra byla jen vhodnou zástěrkou). V nedávné době pak půlroční hysterie v nekonečném TV seriálu z prostoru jednoho středočeského chovu koní. Z mého zasvěceného pohledu praktika navíc zcela lživé. V současnosti mám před sebou kauzu kočárových koní a nutnost jejich vymýcení z hlavního města. Je zaznamenání hodné, že ani v jednom ze zmíněných případů tzv. ochránci zvířat nenavrhují konstruktivní řešení, o společenské diskusi ani nemluvě. Umí jen jedno – likvidovat. Domyslíme-li kauzu koní v životním prostoru člověka ad absurdum, ani přestěhování všech koní do zoologických zahrad by se nestalo řešením, neboť s poukazem, že jsou vězněna za mřížemi. Jediným „humánním, konečným řešením“ pro koně by se zřejmě stala cesta na nejbližší jatka. Zmizel by kůň, zanikl by, jednou provždy i jejich problém! Ve shodě s uvažováním ochránců – po nás potopa … Nám nezbývá, než odhalit naivitu, poukázat na neodbornost, triviální neznalost a tudíž nebezpečnost nositelů podobných myšlenek, v časové chronologii oněch afér.

Když se stane nějaká událost jednou, může to znamenat náhodu. Pokud se analogická situace opakuje, je povinností zpozornět. V tom prvním případě mne oslovila organizace „Hlas zvířat“ věnující se jejich ochraně, co je v konečném důsledku totéž. Žádala mne o etologické zdůvodnění regulace přítomnosti koňských spřežení v centru Prahy. Neuplynul ani týden a v deníku METRO z 8. prosince 2020, na straně 10 dole jsem čirou náhodou natrefil na informaci, jehož anonce o mnohém vypovídá, cit.: „V Římě zakázali jízdu kočárů“ … Pro pořádek uvádím, že než byl citovaný článek zveřejněn, dopisem jsem vyslovil souhlas se zpracováním návrhu podmínek a pravidel využití tažných koní a váhou své profese a odbornosti takový materiál připravit k dalšímu postoupení legislativnímu odboru vlády ČR v podobě závazného nařízení. Uvedl jsem také svůj osobní poznatek (publikovaný v roce 2009 na své webové stránce - www.duruttya.com - pod názvem „K situaci koní pod pražským orlojem“), podle kterého jejich životní, ev. pracovní komfort není ideální. Svou odpověď z 20.11.2020 jsem uzavřel konstatováním, cit. „Snahou ochránců zvířat nemá být likvidace jedné atraktivní koncese. Pouze korekce pravidel jejího vykonávání, chceme-li ochrana, ev. zlepšení pracovních podmínek oněch kočárových koní“. Reakce „Hlasu zvířat“ jsem se však již nedočkal, což je pro sdružení tohoto typu symptomatické … Ukázalo se, že k něčemu bylo zmíněné odmlčení užitečné. Vznikl totiž prostor k uplatnění fenoménu asociace. Mluvím o vztahu různých událostí, vzpomínek libovolného druhu, i těch neblahých. Jedná se tudíž o spojení představ tím, že jeden obsah vybaví jiný v podobě myšlenky či skutku proto, že dřívější zkušenosti se vyskytli spolu. Většinou je osožné, když člověk disponuje schopností k asociaci. Ke stáru díky ní nečiní chybná rozhodnutí, naopak dochází k překvapujícím závěrům. Pro lepší pochopení uvedu několik příkladů.

Za první příklad lze považovat ono památeční vběhnutí militantní frakce ochránců zvířat na dostihovou dráhu Velké pardubické steeple chase v roce 1990 v momentu, kdy se početné pole tří desítek jezdců vysokým tempem blížilo k nejobtížnější překážce č. 4 celého kurzu – Taxisova příkopu. V důsledku toho padlo větší množství koní a jezdců, včetně fenomenálního Železníka. Jen šťastnou náhodou nedošlo ke smrtelnému zranění jockeyů. Svým nezodpovědným a nebezpečným činem byl zásadním způsobem ovlivněn konečný výsledek dostihu. Nepřímým důsledkem se pak stala následná neadekvátní úprava překážek, zásadních pro průběh dostihu, ve smyslu jejich zlehčení. Tato úprava citelně degradovala původní charakter a náročnost tohoto jedinečného a neopakovatelného dostihu se stoletou tradicí na Evropském kontinentu, na událost provinční, lokální úrovně. Můj názor sdílí drtivá většina přítomných aktérů, resp. odborné veřejnosti.

Případ druhý : Veřejně zde stvrzuji svůj názor : každé volně chované stádo koní (s akcentem na slovo každé) s četností, kterou lze označit v současné době za větší, tj. od 30 do 80 jedinců, má ve svých řadách alespoň několik málo takových, které v důsledku stádové hierarchie, věkové a pohlavní diferenciace, jsou znatelně v podvyživeném stavu, jsou tělesně méně vyvinuté, bité od vyspělejších členů tohoto společenství, v konečném důsledku a z laického pohledu v „zanedbaném“ stavu. Výhradně na tyto jedince se soustředila snímací technika nejmenované české televize, a to dlouhé měsíce a pravidelně! Připomínala chorobnou posedlost v podobě hysterického ev. tendenčního komentáře a nesmyslné aktivity tzv. ochránců koní. Jednoznačným cílem bylo manipulovat s názorem diváků a zneužít tím jejich odborné nevědomosti. Výsledkem útoku na nejnižší pudy diváků se stalo ovlivnění veřejného mínění vůči majitelům koní, za přispění najatého komparzu ve službách tzv. ochránců zvířat. Důvody zde neřeším, ani se nepokouším přijít na kloub jejich pohnutkám. Určitou nápovědou však slouží zodpovězení klasické otázky: kdo měl nakonec z toho prospěch?

Případ třetí: Snadnou kořistí tzv. ochránců zvířat se stal před časem také hojně medializovaný a kriminalizovaný svět cirkusů. Ke korekci nezodpovědných kritik je vhodné seznámit se s genezí zmíněného druhu kultury. Téma cirkusů představuje v historiografii dějin našeho českého umění samostatnou a rozsáhlou kapitolu. Vznik moderního cirkusu, blížící se tomu, jak jej známe, dnes se datuje do druhé poloviny 18. století. Cirkusové, či obecněji performerské umění bylo obdivuhodné, vyžadující talent a fantazii, ale i řád, odříkání, píli a tvrdou práci. Od počátku cirkusového představení tvořila jádro produkce krasojízda, tj. jezdecké akrobacie. K nim se posléze připojila drezúra zvířat a až později provazochodectví, pozemní akrobacie a klaunské výstupy či pantomima. Velký obdivovatel cirkusového umění, literát Wolfgang von Goethe těmito slovy charakterizoval význam tohoto umění: „Rozdíl různých společenských tříd v atmosféře uvolněného pouličního veselí, mezi vznešenými a nízkými občany jakoby na okamžik zmizel; všichni se navzájem sbližují.

Drezúra koní (a postupně také cizokrajných zvířat) také souvisela s představou o perfektním zvládnutí řemesla: stejně, jako akrobat trénuje a dokonale ovládá své tělo, tak i krotitel dokáže ovládat divokost exotického nebo domestikovaného zvířete (např. koně). Převažovala krasojízda a drezúra koní a soustředění na dvojici člověk-kůň, tance na koních nebo inscenace rytířských turnajů. Španělská vysoká škola jezdecká ve vídeňském Hofburgu ostatně je toho dokladem a již přes 400 let trvalou součástí světové kultury a tradice.

Český surrealistický malíř Jindřich Štyrský ve svém manifestu popsal podstatu cirkusu těmito slovy: „Je to projev nové krásy, zdraví, rozumu, svobody, řádu, radosti a veselí života“.

V souvislosti se svým dlouholetým dodavatelstvím ovsa cirkusům Humberto, Berousek a Kludský, vystupujících v sousedství hřebčínů, které jsem řídil v uplynulém půlstoletí, jsem byl honorován čestnou vstupenkou na jejich představení. Mohu potvrdit, že koně v manéži netrpí! Naopak, na své vystoupení se těší a svou produkci rovněž pozitivně prožívají!

Pro poznání historie a následného rozvoje chovu koní je vhodné učinit úkrok zpět, aby se získala možnost pohledu z té, relativně nejoptimálnější perspektivy. Za tuto mez vnímám časové období počátku středověku, cca páté století našeho letopočtu. Do tohoto období spadá vytvoření východořímského císařství v Cařihradu a prostor pro realizaci mj. kulturnosti života, přepychu a nádhery, na jejíž základech vznikají spřežní závody na hippodromech. Těm přihlížela dobová „vrchnost“ právě tak, jako stotisícový dav. Majitelé vítězných koní byli okázale dekorováni zlatými mísami nebo jinými drahocennými předměty.

V intencích společenského postavení občanů bylo nutné respektovat i kvalitativní požadavky na exteriér a výkonnost jejich koní. Při ceremoniálu měla význam i jejich barva. Výcviku koní pro vyšší výkony se v Cařihradě věnovala značná pozornost. Přední učitelé jízdy pocházeli většinou z Itálie. Uvádí se, že šestidenní ceremoniální program nového konzula obsahoval čtyři (!) návštěvy hippodromu. Z toho lze usuzovat na společenský význam koňských dostihů. Uvážíme-li, že v té době mělo jejich konání již více než tisícileté trvání, je zřejmé, že patří mezi nejstarší sporty, ev. jsou sportem vůbec nejstarším.

Vzhledem k velké potřebě koní a jejich širokému uplatnění, namátkou pro vojsko, pro obvyklou jezdeckou potřebu, k dopravě, pro závody na hippodromu, pro ceremoniální účely, pro zápřeže, v dopravních závodech a vozech obchodních, pro nošení nákladů, tj. soumarů apod. to byli koně rozmanitých typů a velikostí. Zánikem bizantské říše se bouřlivý rozvoj chovu koní po roce 800 zpomalil a současně přesunul do centra Evropy.

Promyšlený, cílený chov koní byl zahájen na Apeninském poloostrově (Itálie). Velké hřebčíny budovala tamní šlechta v celé zemi. Proslulé byly hřebčíny císaře Fridricha II na Sicílii. Podle publikace Paola Giordana o výcviku koní z r. 1639 bylo zveřejněno 282 vlastnických výžehů těchto italských chovů.

Vývoj chovu koní na Iberském poloostrově (Španělsko) má pro všechny evropské země podstatný význam. Významný díl současných kvalitních plemen má kořeny v této oblasti. Jejich základy nacházíme také v Jižní-, Střední a v Severní Americe.

Vývoj chovu koní na britských ostrovech je velmi významný pro rozvoj hippologie v širokém mezinárodním měřítku. Již ve středověku se vytvářely podmínky pro pozdější vynikající úspěchy britských chovatelů a nakonec i pro vznik anglického plnokrevníka, jehož chov se rozšířil po celém světě.

Franská říše, germánské země: hodnocení tamních koní je spjaté s přítomností Keltů v této části Evropy. Ti vynalezli podkovy, čímž výrazně zvýšili pracovní použitelnost koní.

U starých Gallů byl kůň ceněn, jako symbol Slunce a stal se proto hlavním obětním zvířetem. Největší zásluhu v počátcích chovu koní měl císař Karel Velký. V jeho době si získali oblibu závody spřežení podle byzantského vzoru.

Belgické koně se uplatňovali na náročných, dlouhých vojenských taženích, a to svou výkonností a konstituční tvrdostí (ardenští belgici se podíleli na utváření českého chladnokrevníka chovaného na Moravě).

Alpské země: zde se chov těžkých koní pro tah kočárů vyvíjel z norického plemena, chovaného již ve starověku, v provincii Noricum. Norický kůň se do Čech dostával hřebci tohoto plemena, dopravujících sůl za Salzburgska do Prahy.

Německé země, Nizozemí, Frísko: podobné, ne-li stejné uplatnění koní, tj. v těžkém tahu, po horských trasách.

Slované, naše země: chov koní byl v našich zemích rozšířen již dávno před příchodem Slovanů, díky Keltům, Markomanům, Sarmatům, Kvádům, Hunům, apod. Kolem r. 850 se centrum chovu koní stala Praha, jejichž chov podmiňoval obchodní kontakty s okolím. Role v dopravě a to osobní i nákladní byla významná. Kůň se během následujících tří století stal součástí vojenského, společenského a hospodářského života země. Přes české území vedly karavanní trasy, tj. také chov koní vhodných k tahu těžkých povozů.

V uplynulých 6000 letech se rámec, exteriér a výkonnost koní zvýšila cílevědomou prací, a to selekcí a šlechtěním do parametrů, které nelze jinak, než obdivovat. Včetně poznatku, podle kterého práce, sport, a obecně každá činnost koně těší!!! Dotýkáme-li se v současnosti koní a aktuálně kočárových koní pod pražským orlojem fyzicky, tj. bezprostředně nebo v přeneseném smyslu slova, musíme si uvědomit, že se dotýkáme historie. Velmi dlouhé a úspěšné historie tohoto oboru lidské činnosti! Tu nedokázalo sprovodit z povrchu světa ani množství válek, revolucí a katastrof. Nějaká O.Z. na tom pranic nezmění, o tom jsem přesvědčen!

O.Z. by si měla konečně uvědomit, že nejsme si rovni ve svých nárocích na kulturní prožitky, druh zábavy nebo náplň volného času: náročnější se vlastním letadlem dopraví do místa Velikonočního hudebního festivalu v Salzburku, jiní zvolí dobrovolný masochismus pohledem na úroveň české kopané a další se cítí dobře v odéru hospod. A najdou se mezi námi i tací, kteří si z času na čas oživí zážitek z dětských let v podobě odpoledne pod střechou šapitó s manéží a lotem cválajících běloušů … nebo projížďkou ve fiakru, ev. pohledem na dostihové koně. Možnost této volby chce O.Z. – po vzoru bývalé komunistické státostrany uzurpovat s cílem určovat, co je a co není ta vhodná, správná kultura, zábava, trávení volného času? Dnes to jsou již i drožky. Který druh tradiční zábavy se stane příští obětí? Malované dřevěné kolotočářské koně?

Je nesporné, že O.Z. se po několikáté vlomila do veřejného povědomí. Záměrně nepíši, že „povědomí odborníků“. Tato organizace zneužívá demokratické principy tohoto státu a naprosté nevědomosti až naivity drtivé většiny občanů, kteří nemají ani potuchy o chovu a možnostech využití/uplatnění koní, jako takových! Manipulace s veřejným míněním je choulostivou záležitostí v každém režimu, nevyjímaje z toho ani ten náš, český. Vyvolává ve finále davovou hysterii, jejíž důsledky si soudný člověk dokáže domyslet. Konání O.Z. je ze zmíněných důvodů nepřijatelné a nebezpečné, poškozující jeden konkrétní, tradiční, historický a nepřehlédnutelný segment kultury, tradice a života každé společnosti, jehož kvalita je všude ve světě vnímána za měřítko její obecné vyspělosti a kulturnosti. Na to nezapomínejme, než učiníme své rozhodnutí. Může totiž mít fatální důsledky!


Duruttya M.
Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Vydání v roce 2020.
SÁGA RODU DURUTTYA NOVÉ
Životopisní kniha popředního chovatele koní vydaná k životnímu jubileu autora
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: CTS Europe s.r.o.