pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
HŘEBČÍN DORMELLO OLGIATA(reportáž) Těžká kovaná brána hřebčína Dormello kromě toho, že zabraňuje vstupu nezvaných osob na své území, tvoří také pomyslnou hranici mezi 19. a 21 stoletím v oboru chovu plnokrevníků. Nejsem si tak zcela jist, zda současnost – se všemi svými vymoženostmi tzv. moderní doby – dokáže konkurovat minulosti tohoto chovu. Domnívám se, že jen stěží. A v některých ohledech je dokonce nesouměřitelná, neboť ta byla kvalitnější, hodnotnější a přínosnější… Potom, co za Vámi zaklapla ona brána, ocitáte se v aleji prastarých, jedinečných tůjí. Dlouhá cesta Vás vzápětí zavede ke prostranství, osázenému ve viktoriánském stylu keři červených a bílých růži, zcela ve shodě s dostihovými barvami tohoto hřebčína. Kam oko dohlédne, spatříte datlovníky a fíkovníky, s okolinou přírodou splývající statné, rozsochaté duby, solitérní jehličňany, podrosty vavřínu, dřišťálu a blahovičníku. Blahočet lemující klikaté cesty. Pískovcové skulptury, kamenné můstky a sochy zahalené břečťanem. A všudypřítomné palmy. Terén, svažující se pozvolna ke břehům Lago Maggiore. Hranici mezi pevnou půdou a azurovou hladinou tohoto magického jezera tvoří široký pás rákosí, ochotně se poddávající svěžímu, neúnavnému vánku, živenému nedalekými vrcholy majestátních Dolomit… Neopomenutelným prvkem hřebčína je trávník, srovnatelný s nejkvalitnějším perským kobercem, umně vymezený dřevěným hrazením. Osobní návštěvu hřebčína, jehož dostihové barvy tvoří rudý „ondřejský kříž“ ve tvaru ležícího velkého písmena „X“ na bílém podkladu jsem považoval – vedle vzhlédnutí anglického Derby – za svou stavovskou povinnost již dávno. Přízní osudu se to nakonec povedlo, a to v souvislosti s pověřením nakoupit plnokrevníky pro mého klienta, v létě r. 2007. Barva „ondřejského kříže“ je podle vyjádření současného ředitele hřebčína „tesiovsky červená“. My dnes však již víme, že se jedná o tzv. tureckou, přesněji levantskou červeň… Zmíněný kříž se stal atributem, podle něhož lze sv. Ondřeje identifikovat m.j. i na pražském orloji. „Ondřejský kříž“ (v německé odborné literatuře označovaný, jako „Andreaskreuz“) nacházíme také v emblému Burgundska. Kromě toho se třepotá i na britské státní vlajce, která je tvořena, jak je známo, dvěma kříži: jedním, klasickým, který přinesl Angličanům sv. Jiří a druhým, ve tvaru ležatého „X“, jímž je na praporu zastoupen sv. Ondřej a fakticky i Skotsko. Kdy se začala psát slavná historie tohoto hřebčína a kdo stál na jeho počátku, ozřejmí několik následujících faktografických informací/údajů. Tesio již v raném dětství ztratil oba své rodiče. Jeho poručník jej ještě před dosažením dospělosti vyslal „na zkušenou“, za poznáním, do světa. Tato putování (ne nepodobné cestě kolem světa) jej tak zákonitě dovedla až do Číny, kde mladý Frederico v Pekingu zhlédl místní Derby. Procestoval také Patagonii, kde se mu věnoval učitel a astronom, páter Francesco Denza. Po návratu z cest se F. Tesio oženil s hraběnkou Lýdií Floriou di Serramezzana, která pocházela z nesmírně bohaté rodiny, věnující se kromě pěstování vína tradičně také chovu koní. V letech 1888 až 1896 investoval všechen finanční kapitál své manželky do vybudování chovatelského centra, v blízkosti jezera Maggiore. Toto severoitalské místo v bezprostředním sousedství městečka Arona poskytovalo a současně garantovalo dokonalou až ideální temperaturu ovzduší, t.j. optimální klimatické podmínky pro jeho budoucí chov anglických plnokrevníků v Dormellu právě tak, jako pro rodinu Tesiových a přirozeně také dostihové stáji stejného jména. Hřebčín Dormello se rozprostírá na ploše 19 ha. Část hranice této rozlohy tvoří samotný břeh Lago Maggiore. Lokalitu hřebčína Dormello charakterizuje tvrdá a suchá půda, vlhkost vzduchu a teplota klimatu/ovzduší, která je celoročně bez podstatných výkyvů. Rozhodující roly sehrává minerální podloží, jejíž podstatnou částí je vápenec, charakteristický pro tuto část Dolomit a také velký podíl hlinitopísečnaté půdy. To vše na rozloze, která odpovídá potřebě 17 chovných klisen. Většina klisen byla dopravována ke připuštění do jiných chovů a vracela se zpět až koncem jara. Hříbata byla odstavována ve věku šesti měsíců a vzápětí přesunuta na farmu Bolgheri, kde zůstávala přes zimu až do následujícího roku. Do Dormella se vracela v květnu a zůstávali zde celé léto. Do tréninkového procesu byli tito ročci zařazování v říjnu až listopadu. Jejich výcvik se realizoval především v tréninkovém centru Bolgheri. Tréninkové centrum Bolgheri má 2000 m dlouhou travnatou dráhu a dvě pískové dráhy, z nichž ta první má tvar kružnice a má délku 1000 m; druhá je přímá v délce 1200 m. Obě pískové tréninkové dráhy jsou lemované/obklopené souvislou řadou statných cypřišů. Převládající mírné klima, geografická poloha a hlinitěpísečnatý půdní podklad ve srovnání s tréninkovými podmínkami, které nabízí obdobné zařízení v Římě, Miláně a Tuscany činí Bolgheri ideálním místem pro činnost tréninkového centra plnokrevníků. Nejvýznamnější importy anglických plnokrevných klisen do Itálie se realizovali v období krátce před první světovou válkou. Uskutečnil je F. Tesio právě tak, jako jeho velký konkurent, protihráč na poli turfu, de Montel. Ten získává v r. 1916 z Francie hřebečka HAVRESAC II, jehož otcem byl RABELAIS. Tato příležitostní koupě měla v dalším období přímý vliv na vznik světově proslulé linie ST. SIMON. Téměř všechny své koně základního stáda získal Tesio v Anglii, na dražbách v Newmarketu. Díky svým encyklopedickým znalostem v souvislosti s původy plnokrevníků však dokázal i s limitovanými finančními možnostmi a také díky šťastné ruce při výběru koní získat výborné koně pro svůj chov. Jeho nejvýznamnější nákup představoval zisk CATNIP, a to za pouhých 75 Guineí, realizovaný v období tzv. „vojnových“ aukcí, konaných v r. 1915 v Newmarketu. Tato klisna se v průběhu dalšího období stala nejvýznamnější akvizicí, mezinárodně uznávanou chovnou klisnou. Dodnes ji nalézáme v původu většiny kvalitních plnokrevníků a to skrze své dva syny: NEARCA a NICCOLO DELL´ARCA, jakož i díky její, do Německa exportované dceři NELLA DA GUBBIO. Ta se stala zakladatelkou mezinárodně významné, mimořádně úspěšné a výkonné N-linie (NECKAR, NEREIDE, NEBOS, atd.), která se stala hlavním pilířem hřebčína Erlenhof/Erlengrund – dočasného působiště autora této reportáže – Ing. M. Duruttyu, Ph.D., resp. celého německého chovu. V době, kdy tento špičkový chov plnokrevníků vlastnila Margith, hraběnka Batthyany pak s podstatným pozitivním vlivem na světový chov koní tohoto plemena. I další skvělé importy směřující do hřebčína Dormello Olgiata položili základy osvědčeným liniím. Takovými se staly DUCIA DI BUONISEGNA (DONATELLO II), CHUETTE (CORONACH, CAVALIER D´ASPINO, etc.), TRY TRY AGAIN (TENERANI, TISSOT a další) a v neposlední řadě BUCOLIC. Z její rodiny pochází především nejvýznamnější dostihový kůň oné doby – RIBOT ! O něm však později. První vítězství svého odchovance v Derby slavil Tesio již v r. 1911 s hřebcem GUIDO RENI, když v r. 1904 již měl koně v tomto dostihu na třetím místě a v r. 1909 na místě druhém. Mezi lety 1904 a 1966 Tesio a jeho dostihová stáj nesoucí pojmenování „Razza Dormello Olgiata“ zvítězila 24-krát v Derby, přičemž ještě 14-krát dosáhla na druhé a osmkrát na bronzový stupínek. Tento úspěch nebyl dosud žádným jiným chovatelem překonán! V roce 1932 umísťoval F. Tesio své koně také ve stájích hřebčína, které vlastnila rodina Marie a Clarice Incisa della Rocchetta. Koně startovali od zmíněného roku v barvách stáje, nesoucí označení/pojmenování „Tesio-Incisa“ a později pod názvem „Razza (hřebčín) Dormello Olgiata“. Poznamenávám, že označení „Olgiata“ se dostalo do názvu hřebčína Dormello díky kpt. Máriu Incisa, který pocházel ze stejnojmenného místa nedaleko Říma a Tesio si svého přítele tímto způsobem uctil. Tajemství úspěšnosti produktů, pocházejících z Dormella byla především chovatelská filozofie Frederica Tesia. Její princip spočíval v praktikování plemenitby, zv. interse, t.j. metody různého stupně příbuzenské plemenitby. Vlastní připouštěcí plán sestavoval tento chovatel pro každou jednotlivou klisnu individuálně. Tesio nikdy nelitoval nákladů souvisejících s dopravou každé své klisny k ním vybranému plemenníku. Předcházelo tomu starostlivé, podrobné, t.j. důkladné studium/rozbor pedigree budoucích rodičů, jejich exteriérových parametrů, dostihové kariéry (výkonnosti) a morálně-volných vlastností, projevených v dostizích (odolnosti, bojovnosti, houževnatosti), t.j. charakteru budoucích rodičů. Obecně známou a čilou mezinárodní spolupráci Tesia se zahraničními chovy zahájil paradoxně až triumf NEARCA v r. 1938 v Grand Prix de Paris. Po tomto vítězství se již NEARCO nikdy nevrátil do rodného hřebčína v Dormellu, a dokonce ani do Itálie. Byl zakoupen jedním nejmenovaným anglickým brokerem za 60.000 liber, což v tom roce byla nejvyšší cena vyplacená za koně na světě vůbec. V r. 1948 zvítězil NEARCŮV syn TENERANI v dostihu The Queen Elizabeth Stakes, resp. v Goodwood Cup a v r. 1955 triumfoval BOTTICELLI v ascotském Zlatém poháru. V časovém období třiapadesáti dostihových sezon italského turfu, a to od roku 1944, kdy zvítězila PICTURE PLAY (dcera po DONATELLO II) v ceně One Thousand Guineas a dostihovou sezónou r. 1996, kdy triumfoval potomek pocházející z chovu F. Tesia v 120 ( ! ) z 265 vydání britských klasických dostihů, čím dosáhli 45,28 procentní úspěšnosti. Z těchto triumfů 98 (37 % ze všech hodnocení!) dosáhli potomci po NEARCO. Je zřejmé, že v třiapadesáti dostihových sezonách, počínaje rokem 1931, byl zmíněný 1996 „rokem PHAROSOVA syna“ CAMERONIANa, který zvítězil v Two Thousand Guineas a v Derby; odchovanci Lorda Derby pocházejí ze tří nejkvalitnějších plemeníků F. Tesia, zvítězili 59-krát z 265 edic britských klasických dostihů, čímž dosáhli 22,26 %-ní úspěšnost. Frederico Tesio skonal 1. května r. 1954 a krátce na to i jeho manželka. Odešel bez toho, aby na vlastní oči spatřil a zažil triumf svého „Koně století“. Již v r. 1898, t.j. na samém prahu své nevšední chovatelské dráhy totiž říkával: „Můj cíl je odchovat, ev. vyšlechtit dostihového koně, který by byl schopný na libovolnou vzdálenost přenést tu nejvyšší hmotnost v co nejkratším čase“. K tomuto jeho záměru se nejvíc přiblížil, a vlastně proměnil jeho sen v realitu nepochybně RIBOT. Tento ušlechtilý hnědák svých 16 životních startů pokaždé proměnil ve vítězství, včetně triumfu v anglickém Derby a opakovaných úspěších v Prix de l´Arc de Triomphe. 26.VI.1999 napsal Tony Morris v časopise Racing Post (pozn. jedná se o nejvýznamnější mínkotvorné periodikum, věnující se světovému turfu) reportáž o RIBOTu, když konstatoval, cit: „Startovní pole Prix de l´Arc de Triomphe v roce 1956 bylo co do kvality v celé své historii nejsilněji obsazené. Proti RIBOTOVI stálo 19 soupeřů, představujících to nejlepší, co bylo kdy vyprodukováno na britských ostrovech, ve Francii, v Irsku a USA. Jak se později ukázalo, ani tato skutečnost neznamenala pro RIBOTA překážku k jeho úspěchu. RIBOT své konkurenty svým speedem v cílové rovince doslova rozprášil, zanechaje je za svými zády, když je doslova minul rychlostí střely z pušky. Podle výroku rozhodčích zvítězil o šest délek před nejlepším britským tříletým hřebcem TALGO, který mimochodem triumfoval ve stejném roce v irském Derby (také šestidélkovým odstupem od svých konkurentů). Množství přítomných diváků mělo pocit, že vidělo „Koně století“. RIBOT v ten den zcela jistě pokořil „zbytek světa“ způsobem, jaký dosud žádný jiný vítěz King Georg nedokázal.“ S narozením TENERANIho syna RIBOTa v r. 1952 dosáhl italský chov anglických plnokrevníků svého pomyslného vrcholu. Jako nejlepší, „světový kůň“ své doby doslova odkentroval postavou malý RIBOT světovou elitu, kdy se mu zamanulo. Po své fenomenální dostihové kariéře pokračoval jeho nepřímý souboj se soupeři z Evropy a USA, a to díky vlastním početným potomkům, kteří se vzápětí zařadily k nejúspěšnějším jedincům toho-kterého ročníku. Takovými byl kromě jiného GRAUSTARK, ART AND LETTERS, RAGUSA, RIBERO, MOLVEDO a TOM ROLF, abych jmenoval alespoň ty nejznámější, či nejvěhlasnější. Po úmrtí manželů Tesiových došlo počátkem šedesátých let ke změně vlastníka tohoto chovatelského centra. Novým majitelem se stala markýza d´Incisa, která navázala na započaté dílo, jak o tom svědčí řada úspěšných dostihových koní: HOGARTH, TADOLINA, TIERCERON, CLAUDE a APPIANY (otec STAR APPEALa). V roce 1962 John Hislop, chovatel a majitel světového šampióna BRIGADIER GERARDa napsal: „Když se lidé mé generace zeptají svých vnoučat, kdo byl největším chovatelem plnokrevníků, který plemenný hřebec měl největší vliv na tento chov a kdo byl nejlepším/nejúspěšnějším dostihovým koněm/plnokrevníkem v době, kdy jste žil, tak odpověď bude: Tesio – Nearco – Ribot.“ O 30 let později původní pojem „probably“ (asi) se již může změnit na „certainly“ (určitě)! Lord Rosebery, ve svém projevu před Chovatelskou asociací v Newmarketu, v červnu r. 1964 charakterizoval Frederica Tesia slovy: „Nikdo v tomto století neovlivnil chov plnokrevníka víc, než jmenovaný a Lord Derby.“ Pravdivost tohoto prohlášení potvrzují jím odchovaní tři nejvýznamnější hřebci světového chovu koní tohoto plemena: DONATELLO II, NEARCO a RIBOT. Ti se mohou srovnat pouze s jinými třemi plemeníky světového významu z počátku 20. století, odchované Lordem Derby: PHAROS, FAIRWAY a HYPERION. Ocenění souvisí s nesmírným, resp. rozhodujícím vlivem plemenníků, pocházejících z Dormella na celosvětový chov koní tohoto plemena. S odstupem času je čím dál zřejmější, že hřebčí linie, které založil NASHRULLAH a RIBOT díky četným potomkům dnes ovlivňují výkonnost plnokrevníků víc, než kdy dříve. Na vědomí je musí brát každý. RIBOTova sláva žije i nadále. V roce 1999 italská sportovní asociace hledala/sestavovala na základě hlasů čtenářů řebříček sta nejlepších atletů/sportovců století. Podle Gazzetta dello Sport, na čtvrtém místě se umístil RIBOT, a to před famózním lyžařem Albertem Tombou a Enzem Ferrari… Hřebčín Dormello Olgiata je nepochybně tím nejslavnějším a nejproslulejším v Itálii právě tak, jako ve světových relacích chovu anglických plnokrevníků. Jeho zakladatel, Frederico Tesio se stal nejtřpytivější osobností ve světě chovu koní zmíněného plemena. Ne bez důvodu byl Tesio titulován svými druhy jako „mág turfu“. Jaký odkaz nám – současníkům a také budoucím pokolením chovatelů anglických plnokrevniků zanechal Frederico Tesio? Něco naznačuje jím instalovaný obraz na zeď hlavní budovy hřebčína. Zobrazuje sv. Ondřeje, doplněný nápisem “Nomini meo adscribatur victoria“ (Ve jménu tvém přijímám svá vítězství). Pohled na jednoho z dvanácti apoštolů a jeho nadčasové poselství díky jeho důmyslnému umístění – v rovině vchodových dveří – si majitel hřebčína připomínal pokaždé, kdy opouštěl svůj příbytek, nebo se do něj vracel. Tušil snad Tesio, v době zakládání svého chovu, vývoj vlastního života? To zřejmě ne! Avšak vyznávaje filozofii uvedenou pod zmíněným obrazem, přistupoval ke svému poslání s trpělivostí a vírou, že se započaté dílo podaří. A také s vědomím nevyhnutnosti pokorně přijímat ev. nezdary, které doprovázejí triumfy a slávu. Zdá se mi, že se Tesio za svou úspěšnost svým současníkům, ale i následovníkům tímto způsobem vlastně omlouvá… Tu někde nacházím tajemství úspěšnosti mága chovu plnokrevníků já… Sdílíte můj názor také? © M. Duruttya |
|
