pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
NAŠE NOVÉ POZNATKY O ETOLOGII KONÍ
Vědci nejsou neomylní géniové, jak věcně konstatuje redaktor časopisu Vesmír O. Vrtiška a dodává myšlenku, která si zaslouží doslovnou citaci: Sílu vědě nedává kouzelný bílý plášť neomylnosti, ale schopnost ověřovat nebo doplňovat dříve zjištěná fakta, testovat hypotézy a těch nedomrlých se zbavovat: Příslovečné třídění zrna od plev, ale neobyčejně efektivní. Člověk tím, že jednoho dne opustí prostředí velkých chovů koní z hlediska četnosti koňstva ještě nepřestane se „zlozvykem“ pohlížet na tyto zvířata očima etologa. Sám jsem ve vyloženě koněpustém prostředí nežil vlastně nikdy. Ani poté, co má žena zakoupila v závěru roku 2008 starou, rozlehlou a – pohříchu neskutečně zanedbanou zahradu – ovocný sad v bavorském pohraničí. Všiml jsem si totiž, že ze sousedního, stejně zarostlého pozemku naše civilizační pokusy bedlivě sledují oči mohutného tmavého hřebce. Bylo zřejmé, že jeho problémem nebylo celodenní lednové šero, vlezlé vlhko, chlad, mlha a déšť se sněhem, nýbrž fyzická, téměř hmatatelná samota, izolovanost od okolitého světa a – paradoxně také absence smysluplné, léta provozované pracovní aktivity. Dlužno podotknout, že plocha areálu, který využíval tento 16-letý slezský norik se živou hmotností 680 kg tvořila 1/3 hektaru. A právě faktorem určitého vyhladovění po stereotypu činnosti jsem si později zdůvodnil ochotu hřebce ke spolupráci. V procesu vzájemného sbližování s neznámým hřebcem jsem z pochopitelných důvodů uplatnil tzv. „potravní stimul“ (z něm. Der Futterneid). Je totiž nejprostším, nejjednodušším, nejkratším a také nejefektivnějším způsobem při „lámání charakteru“ sebestřednějšího, sebesilnějšího a sebejistějšího individua z říše kopytníků, jak mi napověděly dřívější zkušenosti s těmito zvířaty. Tato okolnost na straně jedné v podobě vrozené přirozenosti podlehnout ne všedním druhům potravy umocněná její neomezeností na straně druhé otevřela prostor pro zkoumání spotřeby jablek v případě jejich ad libitního množství. Poznamenávám, že v odborné literatuře nebyla dosud tato otázka řešena. Zjistil jsem, že v případě neomezené možnosti přístupu ke zmíněnému druhu ovoce počas denního, 10-hodinového období spotřebuje norik s hmotností 680 kg až 30 kg jablek. Druhý poznatek se týkal časového rozložení jednotlivých příjmu tohoto ovoce. V průběhu denního, 10-hodinového cyklu docházelo v šesti vlnách ke konzumaci jablek, a to cca každé dvě hodiny, přičemž k pozření cca 5 kg ovoce stačilo hřebci 30 minut. Časová chronologie příjmu zmíněného druhu ovoce byla následující:
I. fáze nastávala v okamžiku příchodu na pastvu a probíhala od 8.00 hod. do 8.30 hod.; V rámci zkoumání kvantitativního hlediska spotřeby/konzumace jablek, resp. dynamiky frekvence tohoto potravního projevu v průběhu denního období byla naše pozornost věnována také dalším potravním projevům tohoto hřebce, a to v podmínkách života ve volnosti, na pastvě. V letním období hřebec vyhledával porosty křovin a svou denní dávku potravy získanou spásáním travního porostu doplňoval požíráním listů ořešáku, resp. listoví lískových ořechů. Odlistění větví prováděl se zjevnou rutinou a s obratností, poukazujíc tím na pevně fixovaný atavistický prvek chování kopytníků (něm. Laubfresser). Rád bych v této souvislosti upozornil na další poznatek, podle kterého po podzimním opadu listí v souběhu se sníženou kvalitou travního porostu, resp. ukončením produkce ovoce se hřebec věnoval konzumaci opadaného, zvadlého, zhnědlého, zčásti plesnivého nebo namrzlého listí ořešáku a to rovněž v překvapujícím množství. Sledovaný kůň denně pozřel přibližně 10 kg této hmoty, aniž by se u něj objevily zdravotní problémy (koliky, nadýmání, příznaky lehké otravy, apod.), s poukazem na toxicitu listů tohoto stromu, především ve stavu tlení, která byla konstatovaná v humánní medicíně. V období podzimního zrání švestek bylo hřebci předkládáno také zmíněné ovoce. V rozporu s našimi dřívějšími zkušenostmi a poznatky jsme se v případě zástupce plemena slezský norik nesetkali s projevem tzv. odpeckovačství (v příkrém rozporu se zkušeností získanou v případě koní teplokrevných plemen při požírání třešní). Námi zkoumaný jedinec přijímal švestky v libovolném množství a navíc včetně pecek, co potvrzoval zvukový doprovod příjmu ovoce s následným polykáním takto vzniklé drtě. Ani v tomto případě jsme nezjistili zdravotní problémy/následky, konkrétně v souvislosti s přítomností kyanidu, který je nadevší pochybnost přítomen v jádrech švestkových pecek. Množství jednorázově pozřeného ovoce včetně pecek nikdy nepřekročilo 5 kg (poskytnutí většího množství jsme již vnímali za rizikové). Ke komfortnímu projevu, tj. chování, které souvisí s ošetřováním povrchu těla docházelo v případě zkoumaného jedince dvojím způsobem: válením a škrábáním. Prvně zmíněný projev ponecháme bez komentáře, neboť se realizoval tradiční formou: v prachu nebo v blátě. Překvapující výsledek poskytlo pozorování techniky škrábání, které nebylo dosud v odborné literatuře popsané. Hřebec při něm vyhledal níže položené větve stromů nebo vzrostlých keřů. Volným krokem se k nim přibližoval a před kontaktem libovolné části svého těla (většinou se to týkalo hřbetu, zádi nebo boků) s větvovím stromů nebo keřů – zřejmě s cílem zvýšení/umocnění efektu škrábání zrychloval krok a v závěrečné fázi klusem proběhl tímto „kontaktním místem“ za souběžného výrazného sklonění hlavy a šíje/krku (zřejmě z vrozené/pudové eliminace eventuality poranění nejdůležitějších smyslových orgánů nacházejících se v čelní části lebky: očí, ušnic a nozder). V mezidobí mezi jednotlivými fázemi intenzivního příjmu potravy formou pasení pokaždé následovala inaktivní, odpočinková fáze denního režimu. Její trvání v denním období nepřesahovala 60 až 70 minut. Hřebec obvykle odpočíval v prostorech stáje: v krmné chodbě nebo v přilehlých výklencích či zákoutích hospodářské budovy. Odpočinek se realizoval vždy v tzv. klidovém postoji. Potvrdila se také naše dřívější domněnka, podle které úpravou krmné dávky z hlediska jejího zpracování ve smyslu usnadnění, ev. zrychlení příjmu potravy lze ovlivnit délku doby odpočinku právě tak, jako čas věnovaný lokomočním projevům. V případě objemných krmiv (sena a slámy) jejich úpravou nařezáním; v případě jadrných krmiv jejich zvlhčením, ev. drcením nebo mačkáním. Klimatickými faktory ovlivněná nižší kvalita a výnosnost/úrodnost plochy pastvy nutila hřebce k neustálému pohybu v podobě fragmentární chůze v kombinaci s paběrkováním. Tato skutečnost v takovém případě ovlivňovala realizaci přirozených, cyklicky se opakujících inaktivních fází jeho denního režimu. Byť jsme následující poznatek získaly pozorováním lokomocí v rámci denního režimu anglických plnokrevníků na pastvě, analogickou paralelu mezi vydatností/úrodností pastvy a utvářením podílu odpočinkových nebo lokomočních projevů nacházíme také v případě diametrálně odlišného zástupce koní (především z aspektu jeho habitu), jakým byl v daném případě slezský norik. Dynamická forma lokomocí se u tohoto chladnokrevníka omezila na dobu, kdy mu byl majitelem/chovatelem umožněn vstup na pastvu, a to v podobě krátkého, ev. středního klusu. Ve stejném ruchu přicházel hřebec k místu podávání ovoce, suchého chleba, apod. Dominantním lokomočním projevem hřebce byla pomalá nebo přerušovaná chůze. Neuniklo naší pozornosti, že k vylučování/zbavování se odpadních produktů v procesu trávení formou defekace, tj. kálením docházelo výhradně a po dobu několika let konsekventně na jednom a tom samém místě (na nejvýše položeném místě pastvy). Analogický poznatek konstatovaný v případě výzkumů etologie hřebců jiných plemen koní byl tímto naším nálezem opakovaně potvrzen. Jedná se tudíž o životní projev vázaný na pohlaví těchto zvířat. Projev koprofágie nebyl zaznamenán ani v jednom případě. Obdobně ani olfaktorická kontrola vlastních výkalů, válení se v nich, nebo jejich rozhrabávání hrudní končetinou. Získali jsme dojem, že projev flémování je pro zkoumaného jedince neznámým projevem. Aby dlouhá řada atypického chování v případě zkoumaného hřebce byla úplná, pak akustický projev v podobě ržání (v případě hřebce předpokládaný s velkou pravděpodobností výskytu !) se omezil výhradně jako reakce na příchody dcery majitele do blízkosti areálu pastvy. Za situace absence tohoto charakteristického a symptomatického zvukového projevu koní v podobě ržání uplatňoval hřebec místo toho a se stejnou variabilitou provedení – kašel: od tzv. „společenského“, „významného“, ev. „mnohoznačného pokašlávání“ až po „záchvaty kašle“ takové intenzity a barevnosti, která by neznalého zvyků tohoto konkrétního hřebce přinutila spojit se co nejrychleji s nejbližší veterinární klinikou … Zřejmě možnost celoročního pobytu ve volnosti naprosto eliminovala výskyt/projevů tzv. problémového chování, neboli stereotypií. Ze široké škály sexuálního chování se velmi zřídka zaznamenávala ipsace, zřejmě jako volný přechod z předcházejícího vylučování formou urinace/mikce. Ze sociálních projevů se předpokládal výskyt některé z forem/podob herního projevu. Přesto že hipologická literatura jich popisuje velké množství, a to i v případě solitérně žijících koní, žádný z nich se u zkoumaného hřebce nezaznamenal. Aby se náš report neomezil na negativistická konstatování, dovoluji si referovat o poznatcích, věnujících se inteligenci těchto zvířat, konkrétně učení, ev. učenlivosti, s podtitulem: bilingvistické vlohy norického hřebce. Své poznatky získané metodou, kterou dosud žádný výzkum neuplatnil si dovoluji uvést konstatováním, podle kterého vrozené způsoby chování se získávají během dlouhého evolučního procesu a přenášejí se z generace na generaci. Na základě u č e n í lze ale získat nové „adaptace“ během podstatně kratší doby. Objektivní skutečností je však také fakt, že adaptace získané učením se zpravidla velmi rychle vytrácejí, pokud se „učební proces“ nevykonává soustavně, dlouhodobě, opakovaně a za pomoci stejných, neměnných stimulů. Připomínáme, že poznatky související s fenoménem učení nabývají největšího významu právě v chovu koní a jsou nevyhnutné k požadované manifestaci výkonnosti těchto zvířat. Vyhodnocují se prakticky pouze na základě samotného výsledku učení. Záznam do paměti má čtyři fáze:
Protože je obecně výzkum druhově specifických dispozic k učení dosud v začátcích (a to tak na úrovni mezidruhových, tak v rámci jednotlivých plemen koní, v neposlední řadě také vně určitého plemena koní), výsledky našeho pokusu si neosobují víc, než poukázat na tuto objektivní skutečnost a také na prostor, kterou nastupující generace etologů dosud z těžko pochopitelných důvodů opomíjí. Podstatou metody námi realizovaného testu absolvovaného v > polních podmínkách <, tudíž NE v sterilním či aseptickém prostředí laboratoře, bližších přirozeným, původním životním podmínkám koní obecně se stalo ověření následujících dvou hypotéz.
Výsledkem popsaného testu, jehož doba trvání při samotné realizaci nikdy nepřekročila 60 minut a pokaždé probíhal v odpoledních hodinách, tj. v druhé půlce dne poskytl následující poznatky.
Test učenlivosti koněK uspokojivému osvojení spojení místa a druhu poživatiny (které lze vnímat, jako lahůdku či laskominu pro tyto zvířata) předcházelo osm neúspěšných, bezprostředně následných dní. Výsledek testu se hodnotil, jako úspěšný, pokud alespoň ve dvou případech ze tří hřebec dokráčel na správné místo. Test lingvistické „dovednosti“ koněSamotnému testu předcházelo období, kdy s podáváním poživatin byly vyslovovány maďarské ekvivalenty jejich českých názvů. Přípravná fáze trvala 10 dnů. Po zahájení testu již pátý den byl zaznamenán úspěšný pokus, tj. správné přemístění k místu podávání minimálně dvou ze tří poživatin. Výsledky obou testů potvrdily empirickou zkušenost našich předchůdců z řad chovatelů a cvičitelů koní, podle kterých úspěch v rámci procesů učení lze dosáhnout výhradně pravidelností a soustavností prováděného výcviku koní. Nedílnou součástí tréninku pak musí být trpělivost a empatie lidského subjektu vůči těmto zvířatům. ZávěrTak, jak naše dřívější výsledky výzkumů etologie koní/anglických plnokrevníků realizované ve velkých populacích, tak i prezentované poznatky o životních projevech jednoho hřebce vykonané „pohledem přes plot“ nám potvrzují, jak bohatý, pestrý, zvláštní, individuální, dříve nepoznaný, variabilní je obecně životní projev koní. Současně potvrzuje náš, dříve již publikovaný názor či předpoklad, že ani ona > velká kniha < sepsaná o dané tématice neuzavřela dveře před možností doplňování dosud známých vědeckých poznatků o další výsledky bádání. To znamená, že zůstává, i přes svou nespornou hodnotu/kvalitu a široký záběr řešených tematik/otázek přístupnou všem k dalšímu doplňování, upřesňování dřívějších poznatků zvídavými subjekty, se schopností „ne pouze koukat, nýbrž také vidět, vnímat dosud nepoznané, nepopsané“. Klíčová slova: etologie koní, norický hřebec, nové poznatky z oblasti potravních projevů a učenlivosti těchto zvířat.
M. Duruttya |
|
