pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
O MARNÉ TOUZE BODLINATKY SINAJSKÉ PO MOHUTNOSTI KONĚRecenze: Etologie koní, Jezdectví
Když jsem před několika lety navštívil V Ú Ž V v Prahe – Uhříněvsi v souvislosti s placením členského v České a Slovenské etologické společnosti, byl jsem odkázán na pokladní v osobě Dr. Víchové. Při této příležitosti jsem se ze slušnosti dotázal na stav výzkumu koní v tomto ústavu. Odpověď mne nepřekvapila: žádný neprobíhá. Tázaná se věnuje výhradně etologii jelenovitých. A o etologii koní do ústavu prý dochází přednášet jistý Dr. Němec, bývalý to zaměstnanec VSChK Slatiňany. To bylo mé první a zřejmě také poslední osobní setkání s Dr. Víchovou. O to větší bylo mé překvapení, když záhy po mé návštěvě se v časopisu Jezdectví objevil nekonečný seriál o etologii koní z pera tohoto (to bych rád podtrhl) nehipologa! Od zmíněného Českého výzkumného ústavu bych především očekával výsledek bádání o životních projevech některé z populací našich, domácích plemen koní. Publikovanou skutečností v Jezdectví se nakonec stala výhradně rešerše textů, nekriticky prezentujících názory a dojmy či úvahy severoamerických behavioristů. Jejich těžko uchopitelné výsledky jsou navíc prakticky nepřenosné a tudíž naprosto nepoužitelné českou, ev. slovenskou obcí chovatelů, jimž je seriál adresován, a to z důvodu diametrálně odlišného životního, kulturního a hospodářského prostředí v USA. Jaké informace pro nás přichystal autor seriálu se pokusíme ve stručnosti shrnout v následující části naší recenze. První, co každého muselo zarazit byla ona nepřehlédnutelná degradace práce chovatelů koní současné i dávné minulosti. Překvapující, až zarážející byla také nevěcná, nekolegiální a tudíž neetická kritika, dehonestující výsledky jak parciálních, tak komplexních výzkumů etologie koní, realizovaných, resp. publikovaných v posledním období doma a ve světě. Troufám si říct, že tímto způsobem prezentovaný názor jednoho zaměstnance výzkumného ústavu ( ! ) nelze vnímat jinak, než osobnostní selhání. Na straně druhé jsme nuceni zaznamenat neméně závažný fakt, jehož podstatou je neodborný, nesprávný a laický styl vyjadřování autora, prozrazující naprostou neznalost odborné, t.j. zootechnické, hipologické a etologické terminologie. Ta je nahrazována různými nevhodnými novotvary; anglicismem, např. tam, kde naše mateřská řeč disponuje vhodným českým ekvivalentem. Závažnost nastíněných formálních nedostatků publikovaného textu zvýrazňuje skutečnost, podle které až 90 % čtenářů Jezdectví tvoří děti, resp. mládež od 8 do 16 let. To je období, kdy u nich dochází k vytváření stereotypů chování, k vývoji, formování a upevňování jejich vyjadřovacích schopností. Pro potvrzení našich poznatků čerpajících z textu ominosního seriálu uvádíme jejich doslovnou citaci a také náš korigující komentář. Míru informovanosti publikujícího subjektu v libovolném vědném oboru lze zjistit – kromě jiného – na základě seznamu použité literatury, ev. vědeckou nebo profesní hodnověrností citovaných autorů. Seriál, který měl vyvolat v čtenáři zdání o všeobjímajícím rozsahu řešených otázek se však opírá o práce necelého jednoho sta autorů, s proklamovanou snahou kompletně zmapovat současný stav a nejnovější trendy ve výzkumu etologie koní. Jen pro porovnání: Velká etologie koní se opírá o studie více, než 1700 autorů všech kontinentů! Uvedenou skutečnost ponechávám k posouzení čtenářům, se smyslem pro míru proporcionality. Argumentace autora seriálu o vysokých nákladech na pořízení zahraniční literatury ke zmíněnému seriálu a tudíž jeho omezených možnostech, je veskrze nevěrohodná! Považte: může mít soukromý subjekt, jakým je agentura pro znalectví a poradenství HIPO-DUR takové možnosti k získávání státní podpory a různých grantů, umožňujících nákup odborné literatury, jakými disponuje věhlasná, historicky zřejmě nejstarší, ctihodná instituce V Ú Ž V v Praze – Uhříněvsi? Všichni uznáte, že odpovědí je kategorické: NE ! Přikročme konečně k ukázkám největších, případně nejkřiklavějších prohřešků autora seriálu vůči publicistické etice z odborného, věcného a formálního hlediska. Z pohledu dlouholetého chovatele anglických plnokrevníků mne například zarazilo tvrzení autora, podle kterého, cit. „klisny nesouhlasí s výměnou hřebce – prubíře za hřebce – pepiniera, kterému se tím způsobuje »příkoří«. Dokážu se vcítit do pocitů hřebce – prubíře, odvedeného na »střídací lavičku«. V chovu koní je to běžná praxe: svou nezastupitelnou pozici má pepinier, neboli nejcennější hřebec, dále hřebci se speciálním určením právě tak, jako schopnosti a úkoly prubíře. Úsměvnými se mi jeví také názory, podle kterých, cit. „klisny tohoto plemene (myšleno A 1/1) přišli o část svých schopností zřetelně projevit říji.“ (Náš komentář: zjednodušení problému suverenitou laika!). Při jejich připouštění (údajně) probíhá, cit. „nepřirozený způsob milostných událostí“ (mně to připadá pokaždé přirozené, až naturalistické!). „Hřebec očichává po seskoku z klisny »společné milostné tekutiny« (bohyně hipologie musí úpět nad tou terminologickou bídou). Člověk má bez »přímého vhledu« do útrob klisny informaci (o říji) jen velmi mlhavou.“ (Jak který! Tato schopnost, nebo její absence tvoří dělící čáru, Rubikon mezi podprůměrným a geniálním chovatelem...). „Delší říje než 10 dnů je zřejmě příčinou delší doby, kterou hřebec a klisna potřebují ke sblížení před vlastním rozmnožovacím aktem“ konstatuje autor seriálu. Náš komentář: Délka říje je individuální reprodukční charakteristikou té-které klisny. I delší, než 10-denní říje je v „normě“. Citované básnické zdůvodnění přísluší poetům, ne však vědcům! „Na »mužném vzepření« hřebce se podepisuje testosteron.“ (bez komentáře !) Příklad chovu anglických plnokrevníků, kde cit. „70 % klisen běžně zabřezne, avšak jen polovina z nich porodí živá a zdravá hříbata“ není, p. doktorko podnikem, hodným označení » chov plnokrevníka « ! Definování „věku 20 let pro klisnu, jako hranici celoživotní plodnosti“ bez konkretizace její plemenné příslušnosti je nesmysl. Právě tak, jako tvrzení, že „optimálním věkem hřebce je 6 až 9 let.“ „Hříbata si musí k »oždibování trávy« dokonce přikleknout. „Ujišťuji vás, že nemusí, neboť jim stačí rozkročit se hrudními končetinami (jak to činí např. žirafa). „Hříbata přijímají pevnou složku potravy ve 4. měsíci svého věku.“ Omyl, již na konci prvního měsíce života! Při čtení některých dílů recenzovaného seriálu jsem pozbýval očekávaný dojem z četby svázaných ročníků Jezdectví a naopak, nabýval dávno ztracený zážitek z listování bohatě ilustrovanou Pohlavní zdravovědou páně Batisty. Nedivte se, když text Dr. Víchové se doslova hemží obraty, typu: „rodičovská láska, vřelý cit matek, rodičovská péče, porod v soukromí, soudružky, maminky, tatíci, cizí strýček, vlastní tetička, potomci, robě, miminko, mimčo, mateřská výchova, lidské mládě, kojení, pedikúra...“ A to je teprve zahřívací kolo. Dozvídáme se např. o, cit. „hormonální skutečnosti“, „sebevědomí a mužnost hřebce“, „intimním prostoru klisny“ a „milostném aktu mezi klisnou a hřebcem“; „chováni klisny dělíme na »upejpavé« či »romantické«; podle citovaného autora existují „kojící klisny“, „klisny ve stavu těhotných“, „koňské »těhulky«, „milenky“, které mají „široký postoj zadních nohou“ a „klisny (svá hříbata) kojí“, „hříbě (po narození) hledá předmět skrývající kýžené zákoutí“, „klisna – matka (...) v zájmu zachování svých ladných křivek uvažuje o odtučňovací kůře.“ „U koní se zdá, že s koncem kojení končí i významná mateřská péče.“ „Pohlaví kojeného hříběte...“, „hříběcí kojenec“, „vzpomínkové kojení...“, „postupný odstav je lepší, než náhlý odstav“, „jen 49 % klisen » povilo « hříbě po připuštění na stanicích hřebců“, „během březosti klisna zpravidla příliš nemění své chování“ (že ne, to by jste se divila!), „s velkým břichem se přece jen utíká před predátorem hůř“ (kde jsou u nás předátoři? snad tím nebyl míněn náš stájový čokl !), „na svět přichází mokré hříbě, uvězněné ve zbytcích plodových obalů“ (objev, jak Brno!), „první se objeví přední nohy hříběte“ (snad hrudní končetiny), „posléze zadní nohy“ (autor naznačuje objevení se pánevních končetin novorozence), „klisny jsou přibližně 11 měsíců v roce gravidní“ (v kalendářním roce může být klisna březí od jednoho do 11. měsíců, že? To jsou ty nejednoznačné formulace!), „specifický výraz »říjné« klisny“, „zvednutý » ocas « klisny je příznakem její říje“ (jen částečně; ocasem disponuje např. kočka, klisny a koně obecně mají oháňku!), „tatičkovské chování“ (co to je?), „matka » vartuje « spící hříbě“, „vyživované nároky kojící klisny“, „matka obranářka“ a „významný ochranářský prvek tatínek“ (mluvíme ještě o koních, nebo už o lidech?), „drzé jeskyňky“ (co to, proboha je?). A na závěr jedna hrozba: „příště se »prokojíme« až k odstavu.“ Tak tomu říkáme „odborná, hipologická terminologie“ z pera doktora věd? Ani absolvent „učňáku“ by se tímto způsobem nevyjadřoval ve svém oboru! Samostatný odstavec si zaslouží citace textů, jejichž smysl se stal téměř nerozluštitelným rébusem! Příslušnou pasáž uvedeme tvrzením autora seriálu, podle kterého, cit. „nadřazenost ošetřovatelů hřebců může vést až k »sexuálnímu nechutenství« (táži se: koho? ošetřovatelů hřebců nebo jejich svěřenců?); „hřebci provádějí »zabíjení plodů«“ (jakým způsobem, kdy, kde a proč vlastně?); „výsledkem hledání v »managementu chovu a připouštění« je prohlášení hřebce za neplodného či neschopného...“ (vy tomu rozumíte? já teda ne!); „kastrace hřebců umožňuje » ustájování « obou pohlaví ve společných stájích“ (ta čeština!); „umělým přidáním testosteronu lze dosáhnout ejakulace v případě valachů“ (co ejakulují, když ne semeno?); „prodloužením první doby porodní až na dva dny způsobené rušivými podmínkami a nevítaným člověkem“ (???); „školní údaj hovořící o cca 2 % asistovaných porodů...“ (pozn. : v seriózním chovu koní se vyskytuje jen asi 2 % porodů bez asistence, takže druhá varianta je správná!); jak a kde uplatní mladý čtenář Jezdectví informaci o tom, že cit. „... klisna po vyloučení placenty místo porodu i s hříbětem co nejrychleji opouští, protože místo promáčené plodovou vodou a krví se zbytky obalů (třeba krabicového vína, žvýkaček a pod.?) přitahuje predátory“; „chovatel – majitel chovných klisen je více či méně nechtěný » hledač pastí « (zapomněl snad kam je dal, potom, co je na ty myši koupil?); „nejdůležitější »vlastností« chovatele je jeho předvídavost“ (podle mne: trpělivost!); „poutání klisny při vazném ustájení provazem“ (stylistický klenot!); „kůň má limit koňské paměti »20 personálií« (další skvost!). Způsobů řešení problematiky klisen odmítajících vlastní hříbě k sání mléka je nepřeberné množství. Sám jsem uplatnil přibližně padesátku možností, podle dané situace. Není proto nutné ihned přistupovat k drakonickým prostředkům, jakými je cit. „omámení klisny sedativy, ev. k umělému odchovu“. „Hříbě se může nervově zhroutit“ (Kam s ním? Bohnice?). Přiznávám se veřejně, že s hříbětem, na které by se hodilo označení osvíceného etologa Z. Kleina, cit. „sociální debil“, konec citátu, jsem se za 37 let své chovatelské kariéry nesetkal. Klein má zřejmě na výskyt debilů ve svém okolí větší „štěstí“... Úvahy o tom, zda, cit. : „klisna rozezná vlastní hříbě do pěti, třiceti nebo šedesáti minut po porodu“ jsou bohapustým blábolem, diskusí nehodnou autora, honosícího se akademickými a vědeckými tituly! „Počáteční bouřlivá mateřská aktivita » vůči « novorozenci po 30 minutách po porodu klesá... „Fatální omyl: do 30. minut od ukončení porodu mají klisna-matka i její novorozené hříbě dost starostí sami se sebou. Po uplynutí zhruba půl hodiny nastává fáze těsnějšího, důvěrnějšího, vzájemného tělesného kontaktu, doprovázeného projevy spolupatřičnosti. Vím o čem mluvím, vážená: vlastníma rukama jsem pomohl na svět přibližně 450 hříbatům... V textu seriálu Jezdectví o etologii koní se také uvádí, cit. „imprinting koní není k nalezení v odborné literatuře.“ Není to pravda! Stačí si zalistovat ve Velké etologii koní (s. 272 - 273) a získáte požadované vědomosti! Na světě jsou, napodiv, i jiné prameny informací, než server Web of Science... „Vzájemné sociální chování se u koní » formuluje « ve věku 4 až 12 týdnů, t.j. v socializační periodě.“ Omyl, je tomu tak již v případě týdenních až dvoutýdenních hříbat! Citovaná kvazi-studie (Lansad, 2004), podle které „dokonce stačí začít s handlingem až po odstavu (myšleno hříběte)“ je v příkrém rozporu s jeho smyslem, účelem a cílem, neboť stíží, ne-li zabrání na dlouhou dobu přístupu lidského subjektu k těmto zvířatům. A do povědomí mladé generace nadšenců pro koně vnese citovaný názor zcela určitě velký zmatek! Publikování podobných citací by mělo být postihováno fyzickým trestem! Týká se to, žel, i dalších publikovaných názorů. Jeden takový tvrdí, že „pomoc člověka při prvním sání (je-li nutná) může zkomplikovat budoucí vztah hříběte k člověku“ vyslovil někdo bez minimální praktické zkušenosti v chovu koní, neboť opak je pravdou: včasná, pohotová a odborně provedená pomoc hříběti je vždy vítána! Neznám z vlastní praxe, cit. »prográmek« v hlavě hříběte, který by narušilo, cit. »pár drobných udělátek zručných chovatelů«, např. krmný žlab, jehož zastíněnou část by novorozenec kdy mohl vnímat svou »šátrající hubou« za laterální část těla své matky...“ (Mills – Nankervis, 1999). Rád bych se obeznámil s hodnotou exaktně potvrzeného, cit. „uspokojování emocionálních potřeb u koní v souvislosti se sáním mléka.“ Současně prosím autora seriálu, nechť definuje fenomén, cit. „dostatečnosti investice klisny do výživy vlastního hříběte...?“ Polemizuji také s názorem, podle kterého, cit. „tvorba mléka klisny může stížit (...) její vyčerpání z předchozího odchovu hříběte.“ To stěží, když si uvědomíme, že mezi odstavem „předcházejícího“ hříběte a porodem aktuálního potomka uplyne zpravidla asi šest až sedm měsíců. A to je doba dostatečně dlouhá k obnovení energetických rezerv každé chovné klisny! Autor seriálu se přiznává, že cit. „neví, kolik mléka hříbě po dobu mateřské výživy vypije“, protože tato informace nebyla pro ni dostupná na internetu. Odborněji: jaké množství mléka získá hříbě za celé období laktace. A stačilo tak málo, totiž nalistovat příslušnou stať v monografii Velké etologie koní, s. 89 až 95, kapitolu 3.7. nazvanou „Etologie sání mléka“, kde je citováno 51 (!) autorů. A nachází se zde, přirozeně, také hledaný údaj, podle kterého zdravá klisna vyprodukuje za období laktace v průměru 1 500 až 1 800 kg mléka. Citovaný názor, podle kterého „převést hříbě z mléka na pevnou stavu po stránce nutriční »musí řešit« odborník na výživu“ je dalším z celé řady názorů laika, neznalého základů chovu koní! Není totiž co řešit. Uvedený „problém“ si totiž vyřeší hříbě samo, za předpokladu dostatečného výběru různým komponentů své krmné dávky! Dosud jsem se ve své praxi nesetkal s cit. „šramotící bednou na oves.“ O to častěji však se šramotící, ospalou obsluhou, pohybující se brzo ráno kolem bedny s ovsem... Nepoznám ani, cit. „přibližný hudební sluch.“ Leda průměrný, žádný, dobrý nebo absolutní, a pod.! Odborná terminologie nepozná ani pojem, cit. „stísněný box“. Zřejmě z toho důvodu, neboť tento typ ustájení koní bývá považován za „nejluxusnější a nejbezpečnější“; má obvykle plochu 12 až 20 m2, t.j. rozlohu, kterou lze hodnotit rozmanitě, jen ne s přívlastkem, naznačujícím dojem „stísněnosti“... Citovaná „neochota (koní) zkoušet nové chutě je poněkud vlažná (Nicol, 2005)“. Toto konstatování hodnotím, jako typický protimluv. Protože, buď koně nemají ochotu zkoušet nové chutě, anebo je ochota koní zkoušet nové chutě vlažná! Termín „vlažná neochota“ mi (resp. nám, uvažujícím čtenářům Jezdectví) nedává smysl. Vyslovení zmíněného názoru je možné pouze za předpokladu zhoubné kombinace tzv. „otrockého překladu“ a následného nekritického publikování neznalým autorem... Několik dalších příkladů nekorektní odborné terminologie v seriálu souvisí s komentováním potravních projevů koní. Zaznamenal jsem, cit. „výživářské znalosti“ (místo: znalosti o výživě); „součást koňského chovacího menu“ (místo: druhová rozmanitost krmné dávky koní); „umělou výživu » zhltne kůň v prefabrikované stravě « za pár okamžiků“ (místo: průmyslově vyráběná krmiva pro koně jsou přijímány rychleji, v kratším čase, než ta tradiční). Dosud jsem znal plemena psů k účelům služebním, k terapii v léčebnách dlouhodobě nemocných a k vyhledávání drog. A také lovecké (stopaře, barvíře, norníky), v neposlední řadě pak příslušníky bojových plemen (pitbul, ridgbeg, doberman a pod.). Osud mi však dosud nedopřál setkání se skupinou, cit. „zápasnických plemen psů“. Proč asi? Dočtete-li se, cit. „o jednoduchých »učících« úlohách“, autor seriálu zřejmě mínil schopnost koní naučit se reagovat na jednoduché povely/pokyny jezdce. Jaká „nevychovaná pata jezdce“, takových nevychovaný celý jezdec. Nebo to bylo myšleno jinak? A co bylo míněno pod, cit. „počáteční »nerozvahou« lidského partnera“? Rozvahu jsem řešil s naší býv. účetní, ta však neměla nic společného s naším koněm! A ani s cit. „jezdcovou váhou“, neboť již drahnou dobu 30. let je původní termín „váha“ nahrazen mezinárodní jednotkou, zv. „hmotnost“! A teď, čtenáři, zpozorněte: „sedlo se na koně (v Uhříněvsi zvláště) »přivazuje«. Všem adeptům jezdectví radím: sedlo nasaďte a následně připevněte. Jen ho nepřivazujte… není totiž o co! Podle autora seriálu, cit. „péči zasluhuje také »dotahování« sedla“. Já osobně celý život dotahuje podbřišník /heveder, nikdy ne sedlo! Dělám to snad špatně? A jsme ve finále tohoto malého souboru: „tlak rukou či holí jakékoli barvy a tvaru tvoří primární podnět koně“. Ta hůl se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, ani kdyby byla růžové barvy! Po obsahové stránce považuji zmíněnou větu za blábol… Prosím o rozlišení vnějších projevů sedlaného koně, který cit. „nestojí klidně a vyrovnaně“, ale „bezradně a bezmocně“. Velice by mne to zajímalo! A čtenáře Jezdectví zřejmě také… Tzv. „tupý kůň“ a „tvrdá huba“ nejsou synonyma pro jedno a totéž! Komenský a Palacký v jednom šiku s Bílkem a Dušekem se za pár okamžiků zcela jistě obrátí v hrobě potom, co americkým Underwoodem z r. 1898 vyťukám další nález, cit. „základní teorie »učících principů«, »učící« chování koní, koňské »učení«, články o »učení u koní«, a pod. Zaujala mne formulace, cit. „možnosti koní učit se novým »věcem«. A ještě jednou na téma „učení“, cit. „koně jsou chováni zejména pro své schopnosti učit se novým (…) »nepřirozeným dovednostem«, nepatří v tomto ohledu k nejzkoumanějším druhům“, konec citátu. Nedoporučuji laskavému a trpělivému čtenáři opakované přeslabikování citovaných textů. Mohlo by se totiž stát, že nabyde předsvědčení, podle kterého kůň je jen pro okrasu pána všeho tvorstva a ne – jak se dosud domníval – na práci! Aha, a také 3 x: učit se! Kdo nám to jen vtloukal do hlavy? Kdyby snad někdo nevěděl zhola nic o principech tradičního, ev. moderního chovatelství, zde se nabízí další poučení, cit. „potřeba chovatelů »párovat« určité partnery podle jejich rodokmenu mnoho nenaděláme“. Takže se nám radí: okamžitě vyveďte do ohrady všechny klisny a pusťte k nim i hřebce. Dobrý výhled vám na nastalé hemžení zajistí posed na ohradě, kulturní zážitek pak umocní kornout s americkým popcornem… Na jinou tému, cit. „měřitelná veličina aktuální spokojenosti koně (welfare) by mohla být (…) délka odpočinku vstoje“. Odborné terminologie znalí etologové pojmenovávají/definují tzv. odpočinek koně vstoje termínem „klidový postoj“ (jak prosté, když se to umí, že, Jeevesi?). Autor seriálu se také s příznačnou vehemencí amatéra zasazuje za eliminaci stresu z titulu tradiční podoby odstavu (t.j. ve věku šesti měsíců, pozn. MD) a to jeho nahrazením tzv. „spontánním odstavem“. K tomu údajně může dojít, v ojedinělých případech i ve věku 5. až 8. let „hříběte“! Zřejmě pouze svému dobrému vychování v láskyplné rodině a klasickému vzdělání vděčím za to, že si následky takového rozhodnutí zakazuji byť jen představit! Jak by takový chov mohl prosperovat, fungovat, produkovat, být ekonomicky činný…? Připouštím, že cit. „v řadě případů by (tento systém chovu) chovateli situaci nekomplikoval“, neboť by jej totiž ve velice krátké době existenčně zlikvidoval!!! (dodávám já). Strašení důsledky tradičního způsobu odstavu hříbat (t.j. v 6. měsíci jejich života) přináší podle autora seriálu, cit. „riziko vytvoření nenormálních vzorců chování, které ztěžují pozdější zařazení koní do stáda a jejich vzájemnou komunikaci (J-12/07).“ Během svého života jsem odstavil asi tisíc šestiměsíčních hříbat, přičemž jsem ani v jediném (!) případě nezaznamenal důsledky svého rozhodnutí v podobě, popisované autorem tohoto seriálu. Závěrečnou „všehochuť“ uvádí prolog o potravních projevech koní. Podle interpretace autora seriálu, cit. „volně žijící koně »prožerou« 60 až 80 % dne, tedy 14 až 20 hodin denně“, konec citátu. Náš komentář: zavádějící, nepravdivá informace, podaná zavrženíhodným, vulgárním způsobem! Podle výsledků našich výzkumů tvoří příjem krmiva formou spásání travního porostu 50 až 65 %-ní podíl 24-hodinových období. Poselství, či smysl další věty mi vlastně zcela uniká, cit. »relaxace« typického obranného a útěkového chování je podložena posunutým genetickým složením současných koní“, konec citátu. Snad jejímu poselství porozuměl alespoň autor… (potomci Hunů pro podobný výtvor mají skvělý výraz: egyértelmüen – szófosás! S překladem odkazuji na vrátnici pražského Kulturního centra Maďarské republiky). Nebyl-li některý z koní odchován pod matkou ve stádě kobyl a posléze vrstevníků, a tudíž si neosvojil pravidla »slušného koňského chování«, uvádí autor seriálu, místo srozumitelného konstatování, podle kterého: koně odchované ve stádě charakterizuje standardní vzorec chování. Další, hrubě skreslující informací v textu seriálu o etologii koní je tvrzení jejího autora, podle kterého, cit. „celé stádo koní odpočívalo a nastal problém »kdo vstane jako první?«. Reální život nezná eventualitu odpočinku všech členů stáda současně! Nestalo se to v populacích žijících v podmínkách hřebčínů a nepředpokládá se taková míra potlačení základních obranných instinktů ani ve stádech domestikovaných koní, žijících trvale ve volnosti! Protože obvyklou polohou odpočívajících koní je tzv. klidový postoj, při kterém relaxující jedinec stojí (!), otázka cit. „kdo vstane jako první?“ je zcela nepatřičná. Dojem suterénu obecné vyjadřovací kultury v kombinaci s opakující se prokázanou absencí znalostí odborné terminologie autora seriálu v nás posiluje následující citát z jejího rozsáhlého díla: „do »žrádla« se podle pravidel »slušného sociálního chování nejprve pustí« dominantní koně…“ Autor Velké etologie koní by totéž vyjádřil elegantněji: Pořadí přístupu ke zdroji potravy určuje hierarchické postavení jedince ve stádě. Vnímáte ten rozdíl? Bylo snahou autora inovovat za každou cenu odborný jazyk hipologů publikování vět, typu: Oves se koním »zakrmí« ?, »nejvhodnější sytivo« ?, »otevřená huba«, „žvýkání klisen »zataženými« zuby? a pod., nebo je to z důvodu absence elementárních znalostí jazyka tohoto oboru? Stejně odmítavě vnímáme větu, cit. „informaci hříbě získá »okoukáním«. Dle našeho názoru, hříbě obohacuje rejstřík svých vědomostí/znalostí potřebných ke svému životu: odpozorováním, napodobováním, a pod. Neuniklo nám, že cit. „kůň se »odpásává prič«. Jezdectví zprostředkovalo na svých stránkách také informaci, podle které cit. „hřebce (charakterizuje) »patřičná grimasa«…“. Neschopný, nebo lenivý člověk bez invencí, či potřebných vědomostí si ulehčuje svou práci tím, že na nás – čtenáře – vytáhne berličky pokaždé, kdy sám neví kudy kam. V případě autora seriálu se jedná o tzv. anglicismy. Jeden příklad za mnohé: v textu se nápadně často objevuje termín „grooming“. Tak například: oba koně »groomujou«, „gromovací postavení, „přehled o groomingu »získáme snadno«, např. v knize G. H. Waringa (2003)“ a pod. A co že je ten „grooming“ zač? Chování, které řadíme mezi sociální projevy koní. Jeho „technickou podstatou“ je vzájemné poskytování komfortních projevů v podobě ošetřování povrchu (zpravidla) identických částí těl. Zmíněnou aktivitu vykonávají jedinci přibližně stejného hierarchického postavení ve stádě/skupině. Nejedná se tudíž o projev „přátelství“, jak tvrdí autor seriálu. Ve Velké etologii koní, viz. heslo „Vzájemné komfortní projevy“, kapitola 6.6., s. 120 – 121. Nekonečný seriál Jezdectví nám nabídl také jedno téma, které mohlo některé čtenáře přimět k hlubšímu zamyšlení. Připomeňme si ještě jednou onu spornou pasáž: „dobrá kondice (klisen) v době početí hříběte byla spojena spíše s narozením hřebce“. Rozměňme toto vágní tvrzení na drobné: Poměr pohlaví narozených hříbat libovolného plemene a libovolného druhu chovu je téměř identický, t.j. „50 na 50“. Zlá, slabá, kritická kondice zpravidla postihuje klisny celého zanedbaného chovu. K její nápravě dochází zřídka, t.j. trvá dlouhodobě. Tudíž musí existovat chovy, kde převládá produkce hříbat – klisniček. A v podmínkách většinově kvalitních chovů pak produkce hřebečků. Z výsledků dlouhodobých pozorování a vyhodnocení desítek chovů koní se však opakovaně konstatovalo, že onen diskutovaný poměr obou pohlaví hříbat (1 : 1) je zpravidla vyrovnaný, resp. nepatrně v prospěch toho klisního. Je snad zmíněná vyváženost obou pohlaví, resp. mírně vyšší poměr narozených klisen odrazem horší, ev. zlé až kritické kondice klisen – matek základních stád ve většině-, minimálně však v polovině (!) chovných ústavů, rozmnožovacích, resp. v šlechtitelských chovech? Není tomu přirozeně tak! Nepotvrdilo se ani tvrzení autora seriálu, podle kterého „dobrá kondice klisen má za následek vyšší podíl hřebečků. „Bylo by to (možná) zbožným přáním většiny producentů anglických plnokrevníků, odchovávat ve svých – kondičně bezvadných kmenových stádech (po každé stránce zajímavější, lukrativnější a výkonnější!) hřebečky. Realita je však taková, že na svět přichází, rok co rok, nová naděje, avšak pokaždé v poměru pohlaví zcela vyrovnaném. Ostatně, buďme rádi, vždyť podle našich dědů – rodí-li se hodně hřebců – bude válka… Že jsem si onen nekonečný příběh přečetl skutečně pozorně, potvrzují nálezy i těch nejdrobnějších, zasutých nesmyslů. Mezi taková řadím tvrzení, podle kterého „nejpodstatnější část mateřské investice je »kojení«; podle autora seriálu“ v odborné literatuře se »udává« (místo „uvádí“); „koně se vyznačují krátkým a častým kojením“ (možná krátkým a kadencovaným krokem, ale…); „nejlepším »prediktorem« příjmu mléka…“ (snad: nejobjektivnějším ukazatelem…); „klisna »plánuje ušetřit své mateřské mléko« u současného potomka pro příštího potomka“ je do nebe volající hloupost, uvědomíme-li si, že schopnost koní abstraktně uvažovat do budoucna – řádově měsíců až let – nebyla dosud nikým exaktně prokázána…; Tolik by už snad i stačilo k recenzovanému materiálu o etologii, cit. „hospodářských kopytníků“ (myšleno: koní!). Posledně citovaným terminologickým paskvilem se dostáváme k závěrečnému shrnutí dílčích poznatků a faktů, většinou již zmíněných v textu naší recenze k seriálu o životních projevech koní, kterou na stránkách časopisu Jezdectví uvedla Dr. Víchová – Bartošová. Začneme snad tím, že hipologa od „nehipologa“ lze rozeznat okamžitě, doslova na první pohled. Fakt, že se demonstrativně vyhoupneme do sedla, se z nás nestává hipolog, leda snaživý rekreační jezdec (příště nezapomenout na helmu!). Klíčem k jejich určení je obecná vyjadřovací kultura, event. osvojení odborné, profesní hipologické terminologie. Také v tomto případě mi stačil úvodní díl seriálu o životních projevech koní, aby bylo zřejmé, jaké jazykové martyrium nás čeká v nejbližším období. Záměr koncipování naší recenze měl ze zmíněných důvodů dvojí účel: korekci prezentovaných (citovaných nebo komentovaných) názorů autorů z druhého břehu Atlantiku, resp. upozornění na případy nesprávného, ev. nevhodného užití některých odborných výrazů nebo terminologických pojmů. Potvrzuje se také, že většina amerických behavioristů právě tak, jako jejich čeští vyznavači a napodobovatelé, cit. „spíše spekulují než staví na metodologicky korektně prověřených faktech“. Vzácný případ přiznané dezorientace v oboru, zv. etologie koní (J-11/07)! Jejich mistrovství spočívá především ve schopnosti přesvědčit své chlebodárce o smysluplnosti vlastní činnosti, tudíž uhájit tyto, finančně dobře prosperující „trafiky“. Seriál o etologii koní v časopisu Jezdectví se opírá o citace většinou amerických autorů. Proklamovaný „široký“ přehled o (vědecké) literatuře necelého sta etologických studií, citované autorem seriálu si představuji, žel, o něco „rozkročenější“, než co bylo prezentováno! Pozoruhodnou shodou citovaných studií je skutečnost, že neobsahují/neuvádějí jediné číslo nebo relevantní hodnotu, jediný konkretizující údaj o místě, plemenu, četnosti stáda/populace, jeho věkové struktuře, o době a délce doby pozorování. Absentuje také – náhodou nebo záměrně – následné porovnání výsledků s dřívějšími testy, realizovanými na daném místě nebo v podobných, srovnatelných podmínkách. Jsou tak „neuchopitelné“, „nepopiratelné“, až se stávají jejich publikované závěry nevěrohodnými, neseriózními až vágními! Jsem v tomto ohledu vděčný autoru seriálu, že mne „opomenul“ zařadit mezi tuto kvazi-světovou etologickou elitu! Být to obráceně, důrazně bych se ohradil proti uvádění svého jména v této společnosti „odborníků“. Neopomeňme zmínit také skutečnost, podle které český čtenář seriálu se v životě nesetká s tzv. „divokým koněm!“, na jehož údajném chování byl seriál z valné části postaven. Tudíž vědomosti o jeho etologii jsou pro něj – v pozici jezdce nebo chovatele – naprosto neužitečné a zbytečné! Mé osobní zkušenosti z návštěvy rezervace „divokých koní“ (správně: volně žijících koní) na ostrově Assateague navíc posiluje přesvědčení, že konat výzkum v této oblasti a jim podobných, uzavřených stádech „středoevropskou metodikou“ bádání je čirá utopie. Jakékoli výsledky jsou netransparentní již z toho prostého důvodu, že je nelze konat v průběhu celého dne, t.j. počas 24-hodinových období. Frekventované užití termínu, cit. „divoké koně“, „divoká stáda“, „přirozené harémy tvořené (tou-kterou) populací koní“ je také zavádějící, neboť se vesměs jedná o – dříve již dlouhodobě domestikované plemena koní, uzavřená v dobře hlídaných, oplocených rezervacích, kde i do každoroční výměny dominantního hřebce zasahuje lidský subjekt, kdy nahrazuje původního, jiným hřebcem, a nezřídka také příslušníkem jiného plemena! Až absolvuje i autor seriálu návštěvu některé z mnoha rezervací koní žijících v poměrech omezené volnosti zjistí, že prezentované výsledky amerických výzkumů jsou postaveny na tak labilních základech, jakou se vyznačuje terén v již zmíněné lokalitě koní pl. assateague… Proto má dobře míněná rada: selektovat, relativizovat, objektivizovat a ověřovat fakta, místo mechanického a nekritického přijímání informací! Napodiv, dosud postrádáme byť jedinou (!) vědeckou práci z pera autora seriálu, přinášející převratný, anebo alespoň objevný, ev. dílčí výsledek jejího bádání, realizovaný v libovolné oblasti výzkumu etologie koní! Snad není důvodem zmíněného utajení odborné publikační činnosti autora jeho vrozená skromnost? Nebo se snad jedná o absenci dlouholetého výzkumu těchto zvířat? Ono totiž je vždy snazší vynášet kritiky a soudit jiné autory a jejich studie, negovat výsledky jejich práce, ignorovat, cit. „oponenturou proprané“ samostatné vědecké práce, než osobní angažování se na – byť sebemenším, okrajovém problému, jehož cílem by mohlo být např. zlepšení životních podmínek koní českých chovatelů. Opakuji, skutečně se zájmem bych si podobnou přínosnou studii z pera zmíněného „koňského etologa“ v dohledné době prostudoval! Vhodným prologem se mi v současnosti jeví zadání problému altruistického chování bodlinatky sinajské (Acomys stachelmaus, L.) … Co Vy na to, paní doktorko? Mám dojem hraničící s jistotou, že text seriálu o etologii koní nečetl ze současných pracovníků redakce Jezdectví v průběhu jeho uveřejňování nikdo a ani jeden díl! V opačném případě by se jeho publikování po prvním díle přerušilo, ukončilo, ev. by si redakce vyžádala úpravu textu z hlediska odborného a jazykového. Být to v „dřevných dobách“ časopisu Jezdectví, nebylo by z něj uveřejněno ani písmeno! A už vůbec ne materiál v tak nesmyslném rozsahu! Kdo by publikování zabránil? Přirozeně redakční rada, nezbytnost v případě odborných periodik bytostně důležitá! Důvod odmítnutí podobného návrhu na seriál? Autorem je nehipolog! A navíc, text je nepůvodní, pocházející z „otrockého“ překladu. Osnova řešené problematiky? Bezbřehá a rozplizlá! Jazyková úroveň? Prozrazuje nezvládnutí základního zootechnického názvosloví; o hipologické nebo etologické odborné terminologii ani nemluvě! Volumen citované literatury? Máločetný, jednostranný a netransparentní! Závěr odmítavého vyjádření redakční rady oné doby by znělo přibližně následovně: Veřejnost má k dispozici dvě samostatné a jednu dílčí monografii současně, které pojednávají o etologii koní (Etológia koní v rozsahu 300 s., Velká etologie koní v rozsahu 600 s. a Kone od Muráňa v rozsahu 20 s.). Proto není důvod plýtvat prostorem časopisu na navrhovaný projekt! Pod takové vyjádření bych se podepsal sám, coby zástupce šéfredaktora konkurenčního hipologického periodika Equito v r. 1994… Poznamenávám závěrem, že i v oněch dobách byla na čele redakce Jezdectví žena, šarmantní Ing. Bilkovičová. Avšak normu odbornosti časopisu, jeho obsahovou stránku, náplň a směřování určovala redakční rada, složená z desítek nejuznávanějších hipologů bývalého Československa. Jak závažnou je její absence v současné době ukázala úroveň recenzovaného seriálu! Vzhledem ke skutečnosti, že se pozorování životních projevů koní věnuji od svého mládí, t.j. bezmála 60 let, systematickému výzkumu etologie těchto zvířat pak asi 35 let, mám díky podrobně prostudované relevantní světové literatuře dostatečný přehled o současném stavu a možném směřování svého vědného oboru. Proto dokáži z jejich vzájemné konfrontace reálně posoudit pozici a význam vlastních děl v česko-slovenském, ev. evropském (světovém) kontextu. O jednom jsem naprosto přesvědčen: zvolenou metodikou sběru a technikou zpracování dat zkoumaných životních projevů zpracovaných biostatistickou analýzou, resp. vyhodnocením vzájemné podmíněnosti výskytu všech těchto projevů celé populace koní, t.j. od narození do dospělosti, navíc v případě definovatelného plemena anglických plnokrevníků, počas odchovu ve stájích s tradiční technologií a také na pastvě, v průběhu opakovaných 24-hodinových období, v neposlední řadě v populacích s dostatečně průkaznou četností a konfrontací našich výsledků získaných ve špičkovém československém chovu plnokrevníka s výsledky výzkumů realizovanými námi v jednom z nejkvalitnějších chovů koní zmíněného plemena Západní Evropy se nikdo z kolegů – hipologů, ani etologů v minulosti ani v blízké době v podobném rozsahu věnovat nebude! Z tohoto důvodu jsou obě naše knižní díla fundamentálního významu a jejich závěry – z titulu relevantních statických analýz, resp. objektivnosti pozorovatele – zkušeného praktika, hipologa – na samé hranici objektivity. Jak uvedl náš nejvýznamnější hipolog druhé poloviny 20. století – Doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc. ve své recenzi Etologie koní, cit. „Nejpodstatnějším přínosem pro práci etologa zaměřeného na chov koní by měla být jeho dlouhodobější praxe v chovu koní, aby tak byl vyzbrojen širokým spektrem poznatků, které by pak měly být určitým katalyzátorem závěrů vyvozovaných z napozorovaných jevů. Skutečná erudovanost v chovu koní by se tak stala přirozenou zábranou při přetváření významu pozorovaných jevů k obrazu svému. Širší metodické pojetí etologické problematiky koní na podkladě experimentu, kterou předkládá Ing. M. Duruttya, Ph.D. ve svém díle Etológia koní (1993) je z tohoto aspektu knihou se značným přínosem pro tento vědný obor, resp. hipologii“. Symbolická tečka na závěr. Vlastní proklamace, cit. „osobní spokojenosti (autora) s ukončeným seriálem o etologii koní“ byla poněkud předčasná, tendenční a manipulativní. Z věcného, odborného a formálního hlediska má totiž ke spokojenosti pramálo důvodů!
M. Duruttya |
|
