pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
REPORTÁŽ O JEDNÉ ZMAŘENÉ OSLAVĚ A NEINSTALACI PAMĚTNÍ TABULE PRO KONĚ STOLETÍ ŽELEZNÍKAStalo se dobrým zvykem připomenout veřejnosti životní osudy a souhrnné výsledky nejslavnějších koní, např. bilancí jejich úspěchů v odborném tisku. Některé historické hřebčíny si své slavné odchovance uctívají vybudováním parčíku a umístěním náhrobního kamene. Dostihovým koním, ev. plemenníkům světového významu se pak zpravidla instalují jejich sochy, většinou před hlavní vchod do sídla toho-kterého hřebčína nebo závodiště, t.j. místa triumfů. Namátkou PHAR LAP, vítěz Melbourn Cup, má svou sochu v rodném hřebčíně Flemington, trojnásobný vítěz Grand National steeple-chase RED RUM zdobí závodiště v Aintree, zázračná klisna KINCSEM vítá turfmany v Alagu a socha nejvýznamnějšího arabského plnokrevníka O´BAJAN doplňuje dvoranu hřebčína v Bábolně. Optimální variantou k zmíněným účelům se také jeví instalace pamětní tabule na zeď hřebčína, kde se věhlasný dostihový kůň nebo plemeník narodil. Kdo jiný v novodobé historii čs. turfu by si tuto poslední poctu zasloužil víc, než Československý kůň století, čtyřnásobní vítěz Velké pardubické steeple-chase – ŽELEZNÍK? O to větší bylo mé překvapení, vystřídané vzápětí ohromením, hraničící se šokem, když na místě, kde po dobu více než čtyřiceti let stával prosperující hřebčín Šamorín – Kvetoslavov a jehož brány opouštěl jeden lepší produkt za druhým, jsem spatřil scénu, ne nepodobnou apokalyptickém výjevu. Místo dalších slov, která ani při nejlepší snaze nebudou dost výstižné, nechť promluví fotografie, vzápětí pořízené na tomto místě, dne 15. ledna 2007, v 15.30 hod. SEČ. Bylo nad slunce jasné, že k instalaci pamětní tabule s textem: „Zde byl odchován 29.IV.1978 narozený čtyřnásobný vítěz Velké pardubické steeple-chase a československý Kůň století ŽELEZNÍK“. Jménem jeho chovatele a turfmanů věnuje firma HIPO-DUR“ zde, v ten den, ale ani v budoucnu již nikdy nemůže dojít. Nebylo to totiž technicky možné. Z objektů, sloužících po dlouhá desetiletí k ustájení čtyř plemenných hřebců, kmenového stáda 86 chovných klisen, 50 ročků a stejného počtu hříbat do odstavu právě tak, jako kryté připouštěcí haly, porodnice, veterinární ošetřovny, velkokapacitní sýpky, senníků, skladů, kanceláře, ubytovny ošetřovatelů a dalších užitkových prostorů, resp. výběhů, oplocení, ohrad, živých plotů a zpevněných komunikací nezůstalo zhola nic! V každém případě jsem v ten lednový den nenalezl jedinou kompaktní stěnu, na kterou bych mohl nainstalovat pamětní tabuly, za přítomnosti starosty a několika bývalých zaměstnanců hřebčína. K popsané devastaci došlo údajně v průběhu několika dnů, a to krátce po Novém roce 2007. Stáje byly pobořeny, stavební prvky záhy rozkradeny a odvezeny, neznámo kým, neznámo kam. Celá scenérie nám připomínala devastaci, zmar a zánik. Souhrnná škoda na investičním majetku byla odhadnuta ve výši 50 mil. slovenských korun (cca 40 mil. Kč). Na začátku procesu, vedoucího k dnešnímu stavu v podobě totálního vymazání místa nesčetných dějinných událostí chovu anglických plnokrevníků v Československu stál odchod dominantních osobností čs. turfu z hřebčínu Šamorín v polovině 80. let: ředitele J. Košťála, trenéra H. Petrlíka a jeho tří synů – jockeyů a také vedoucího chovu anglických plnokrevníků M. Duruttyi. V následném období opouští hřebčín Šamorín také m.s. L. Gonos (vedoucí sportovní stáje) a později také Š. Macko (zodpovědný za zemský chov) a nakonec také hlavní inženýr podniku L. Hluchý. Odchod zmíněných profesionálů – byť byl v té době vnímán, jako řešitelný problém – hřebčín Šamorín „neustál“. Do uprázdněných křesel následně usedají různí kariéristé, aparátčíci neznalí ani obecné problematiky chovu koní. Jejich jedinou kvalifikací byla „rudá knížka“, t.j. příslušnost k totalitní státostraně. Ti, svou neschopností, nejprve zapříčiní hluboký pokles užitkovosti základního stáda, pod kritickou hranici rentability (konkrétně, místo dřívějších 45 až 55 narozených plnokrevných hříbat se „produkuje“ ročně pouze 8 až 12 potomků, navíc nevalné kvality). Následuje překvapující, necitlivý rozprodej toho nejkvalitnějšího, čím šamorínský chov tohoto plemene disponoval a co po dlouhá léta budoval a to za zlomek skutečné ceny – aby bylo soudruhům na výplaty: Chovné klisny s tržní hodnotou, odhadovanou znalcem na půl mil. korun mění v tomto období majitele zpravidla za 25.000,- Sk... (např. mladou klisnu z Fredy po Scottish Rifle! získává za tuto cenu řidič NA z Plešivce....). „No, nekup to!“ V téže době také dochází k bezúplatnému přesunu části základního stáda do konkurenčního slovenského hřebčína Motešice (moc si tím však tento hřebčín nepomohl, neboť krátce na to také zanikl). Uprázdněné stáje na farmě v Květoslavově si ještě na pár let pronajal od PP Šamorín k úspěšnému chovu plnokrevníků západoněmecký podnikatel ve stavebnictví Ernst Baur ze Stuttgartu, aby posléze přesunul svůj chov na Záhoří, do oblasti zv. Kuchyňa. Do objektů se následně nastěhoval ruskojazyčný podnikatel, využívající uvolněné prostory k ustájení sportovních koní, ke komerčním účelům. Proč to vše píšeme? S jediným cílem: coby varování, poučení a také memento. Adresované všem chovatelům koní. Aby již nikdy a nikde se u nás nedospělo do situace, popsané v článku. Zopakujme si pro jistotu ještě jednou, jaké – zdánlivé maličkosti – můžou také vést doslova k vymazání jednoho ze dvou nejkvalitnějších a nejvýznamnějších plnokrevných chovů z mapy této činnosti bývalého Československa (vedle Napajedel). Byla to arogance bývalé totalitní moci, personifikované v přisluhovačích komunistického režimu, jejich nezájem, neschopnost (v tom lepším případě) a neúcta ke zděděným hodnotám, absence sebereflexe, pocit nekontrolovatelné moci, deformace hodnotových žebříčků v myslích a charakterech aktérů na všech stupních řízení, t.j. od ministra příslušného resortu až po osobu výkonného ředitele. A také pohodlnost, až laxnost při řešení provozních problémů pověřenými/zodpovědnými osobami (záměrně je nejmenuji, přesto, že je osobně znám, neboť si nezaslouží ani onu negativní publicitu). Byly to do jednoho jedno velké NIC! Jejich největší vinou však především bylo jednoznačné morální a odborné selhání. Kdo chce „vysedět“ plnokrevníka – musí na to mít! V opačném případě ... to už poznáme. M. Duruttya |
|
