pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
Ukázka z autobiografického díla „Nemilosrdné štěstí“ (Sága rodu Duruttya), kapitola: Plagiátorství
Když vyprávím nějaký příběh, zážitek, nechci jen vylíčit události, k nimž reálně nebo potenciálně došlo – jak se občas domnívají oni filozofové, podle nichž je jediným úkolem jazyka vyjádřit, jak se věci mají. Jazyk může věci také měnit, a to pomocí diskurzivních strategií, které mohou něco naznačovat, na něco narážet; a když vyprávíme příběhy, obvykle chceme oživit i skrytý význam, jako je tomu třeba u aktuální tematiky uvedené v anotaci. Životopisy, ev. ságy či historie by měly lidi ukazovat v jejich spodním prádle. Takový pohled na věci je lepší, než uctívání falešných hrdinů. Vlastní osobnost člověka je vždy temná. Potřebujeme druhé, abychom poznali sami sebe. Ve svém životě, profesním i osobním, jsem se stal pojmem často glosovaným, napodobovaným, většinou ne moc povedeně, objektem zájmu, závisti i zloby. Tací si dokonce dovolovali kriticky hodnotit můj vlastní „Lebenslauf“. Názory zapšklých lidiček, kteří vždy musí ze své podstaty po někom šlapat, aby se díky tomu sami stali většími, jsou trapné. A odhalují jejich osobnostní slabost víc, než by jim bylo příjemné! Jsou to svým způsobem tragické stíny, jejichž jedinou snahou je alespoň škodit jiným, když jejich vlastní život se odehrává v přítmí, v šedi, bez – byť jen oněch příslovečných patnácti minut slávy v záři reflektorů a na prknech, znamenajících svět. Skutečná práce se dokončuje v tichu a rozeznívá struny jen v mysli několika málo jedinců. Existuje staré čínské přísloví, které říká, že pokud člověk, který sedí sám ve svém pokoji, má ty správné myšlenky, bude ho slyšet tisíce kilometrů daleko. Velmi důležité je existovat – a to je méně běžné, než si člověk uvědomuje. Mít každodenní úkol a zvládnout ho, a zároveň se starat o to, co se děje uvnitř sebe i vně, být si vědom všech životních forem, všech jejich vyjádření. Sledovat hlavní pravidla, ale zároveň dát volný průchod těm nejméně známým aspektům sebe samého. Nemám žádný systém, žádnou doktrínu, nic takového. Jsem empirik bez jakýchkoli metafyzických názorů. Mám jen hypotézy, které jak přicházejí, podrobuji je ověření z hlediska jejich hodnoty, možnosti uplatnění. Z výsledků jsem získal určité základní principy: hipologického nebo etologického charakteru. Tato kapitola Ságy rodu Duruttya se věnuje činnostem subjektů, které mají jediný cíl: přiživit se na výsledcích naší práce, pijavičit na našich moudrech, názorech, postojích, zkušenostech a myšlenkách, vzniklých a zformulovaných za tichého osamění, vzdáleného od společenského zmatku – o plagiátorství. „Ale ještě důvtipnější jsou ti, kteří vydávají cizí plody za své a přivlastňují si tak slávu, kterou získal těžkou prací někdo jiný; spoléhají patrně na to, že i když snad jednou budou naprosto bezpečně usvědčeni z plagiátorství, přece aspoň po nějaký čas budou z toho mít zisk.“ konstatuje věhlasný nizozemský humanista Erasmus Rotterdamský ve svém stále svěžím díle Chvála bláznovství. Před lety jsem se stal obětí trestného činu, a to akademického zločinu: Byl jsem sprostě okraden. A přesto, že byl zloděj veřejně označen a zmíněný trestný čin byl i písemně zdokumentován a zaprotokolován, pachatel si dodnes užívá svého nepoctivě nabytého majetku, těží z jeho vlastnictví. Po finanční i společenské stránce. Dalo by se říci, že s bohorovným klidem natřásá na veřejnosti cizí peří. A dokonce si bez uzardění osobuje právo určovat normu odbornosti a kvality práce svých kolegů, ev. studentů. Přesto, že při zmíněném trestném činu nebyla prolita ani kapka krve, je potřebné o tom psát, upozorňovat na jeho zrůdnost. Oběť trestného činu se stala snadnou kořistí, vydanou doslova napospas pachateli, bez sebemenší šance odolat podlému útoku vedenému ze zálohy. Jeho podstatou totiž bylo zcizení duševního vlastnictví. Potom, co tento nedouk doslova vyplenil celou řadu diplomových prací svých předchůdců, včetně mé vlastní dizertační práce, ještě měl tu drzost oslovit mne v osobním, dlouhém telefonickém hovoru se žádostí, abych tento plagiát, tj. „vulgo-dizertační práci“ oponoval a co nejpříznivěji ohodnotil a doporučil k obhajobě...! Zmíněný moment považuji za vrchol cynismu, drzosti, neomalenosti, nestoudnosti, sprostoty, netaktnosti, neslušnosti, vulgarity, přízemnosti a dech beroucí opovážlivosti. Nebýt toho, že se jednalo o zcela marginální otázku hipologické problematiky, nestálo by to ani za zmínku! Přesto nám uvedený hanební skutek poskytuje příhodnou kulisu odstrašujícího příkladu všem, které by napadlo stoupnout podobným způsobem na tenký led podvodu, s rizikem profesního, resp. společenského opovržení. Až do dne zpracování rešerše domácích tištěných médií jsem netušil, do jaké hloubky vnikl tento problém do našich každodenních životů. Podle vedoucího katedry informatiky Masarykovy univerzity v Brně, působícího několik let v USA, neuvedení zdroje citací postihuje americký vzdělávací systém velmi tvrdě. Eventualita „opomenutí“ původního autora citovaných literárních pramenů je trestána v případě seminární práce okamžitým vyloučením ze studia; prohřešek porušující tato autorská práva (copyright) znamená okamžité a bezpodmínečné vyloučení aspiranta i ze státnice, z obhajoby diplomové nebo dizertační práce, z habilitace apod. Snahu o zvýšení věrohodnosti vědecké práce cestou usvědčení nečestných subjektů, pohybujících se ve sféře výzkumů, podporuje současná výkonnost počítačů, usnadňující odhalit mj. ty vědecké články, které byly sepsány tak, že si tzv. autoři „vypůjčili“ od svých kolegů celé pasáže jejich děl. Někteří nepoctiví vědečtí pracovníci si tak mohli vytvořit rozsahem úctyhodné dílo, které částečně nebo zcela někde vykradli. V pomyslné hedvábné rukavici ukrytou ocelovou pěst měla zřejmě Pavla Loucká při koncipování svého článku s příznačným titulem „Perníková chaloupka ve vědecké publikaci“ (Vesmír, 1., 2008, s. 61). V naprosté shodě s naším míněním konstatuje, že „odcizení textu je loupež, jako každá jiná... Vykonavatelem tohoto činu je tudíž lupič, ev. loupežník“. I zcizení textů jiných autorů má svou nepsanou stupnici závažnosti provinění. Nejmírněji by citovaná autorka postihovala ukořistění cizího textu inspirací. Poberta, který nedokáže sám zpracovat cizí nápad, vytváří zpravidla prachsprosté imitace, tj. napodobeniny. Plagiát vnímá Loucká jako „nepřiznané literární napodobení/odcizení cizího díla“. Z dalších podob zcizení prací se uvádí podvrh, podvod a falzum. „Kompilát reprezentuje sice produkt, jehož podstatou je přiznané shromáždění výsledků cizích textů, avšak původní význam termínu compilatio byla pojmenování činu podlé loupeže“, uzavírá svou přínosnou sentenci citovaná autorka. Říká se tomu scientific misconduct, česky „vědcovo špatné chování“. Jde o tvorbu produktů, předkládaných/prezentovaných coby původní studie autora, který je však úplně nebo zčásti opsal, úmyslně zfalšoval prezentované výsledky, případně vědomě zkreslil návrh výzkumného nebo šlechtitelského směru, konstatuje ve své polemice k danému problému John Digell, člen Kongresu USA. Daleko častější než přímé podvádění, je opisování skutečností pod „novým nátěrem“, tvrdí citovaný zdroj. Podle Slovníku spisovného jazyka českého se pojmem plagiát/plagiování označuje předmět nebo čin, jehož podstatou je „opisování“ nebo „přisvojování si“ cizích textů sobě samému, nebo „vydávaní kopie za originál“, tj. původní dílo. Plagiátem se rozumí teda nepřípustné, nedovolené napodobování uměleckého nebo vědeckého díla bez uvedení vzoru/předlohy, nebo doslovné přejímání části, ev. celku cizího díla, bez uvedení původního autora. Příslušníci tradičně konzervativní britské společnosti označují/pojmenovávají tento nešvar poetickým a v duchu literárních tradic této ostrovní říše také výstižným pojmem „jízda na cizích koních“. Lidová tvořivost našich předků takový čin a jeho pachatele ocejchovala jednoznačněji a květnatěji – zloděj, lapka, poberta, nenechavec, bafuňák, podrazník, chmaták, čórka, dráp, dlouhoprsťák či chudelák, tunelák, levák, křivák, fixlík, boudař, podvraťák, šmejd, ev. loupežník – stačí si vybrat. Čím se dá vysvětlit zmíněné chování? Sociolog by odvětil, že osobnostní nezralostí, tj. nedospělostí (neopeřeností) právě tak, jako nebetyčnou drzostí, nadprůměrnou necudností, nekulturností, nepatřičnou suverenitou, amorálností, nestydatostí, bezcharakterností, nečestností, nedůvtipností, nedomyšleností, neetickostí, obhroublostí, nejapností, resp. obecnou i profesní nekorektností..., kterou mu umožňuje sinekura vybudovaná na náš účet. Ve vyjmenování podobných přívlastků bychom mohli pokračovat donekonečna. Dosti na tom, že zloděje tohoto druhu charakterizuje společenská nezpůsobnost chování; jeho vědecký potenciál pak zpravidla jalovost, impotence ducha, absence invence, tj. bezvýraznost, ubohost, žalostnost až bídnost. Jedná se o subjekt, v jehož osobnostním profilu absentuje povědomí o etice a morálce, na druhé straně dominuje lehkomyslnost, neodpovědnost a neohrabanost v otázce elementární slušnosti, neomalenost, nepoctivost a nečestnost. Pachatel je zcela ovládán pocitem nepotismu, vydávaje padělek, faleš a podvrh za originál. A kterého nutkavě ovlivňuje/pohání nízká vášeň v podobě titulománie, sobeckost, impertinence, sklon ke lhaní a také drzá opovážlivost, nestylovost, nesvědomitost, nešlechetnost, netaktnost, neuváženost a nevybíravost ve způsobech a prostředcích, nevycválanost, neostýchavost, neotesanost, nevychovanost, neostyšnost, zkrátka nevkus! Svou naprostou neschopnost stvořit kloudnou myšlenku zformulovanou do smysluplné věty, tj. svou vrozenou lenost těla a ducha potvrdil m.j. tím, jak opisoval stylem verbatim (slovo od slova, od slova do slova – lat.). Byv’ takovým duševním chudákem a kulturním mrzákem, že nic jiného nedokázal, než se zmocnit mého textu, mého slohu, mého způsobu stylizace, mých myšlenek právě tak, jako jedinečných cizojazyčných překladů, výsledků studií publikovaných v mé dizertační práci, v monografiích a v odborných článcích a přednáškách, resp. pátráních a zkoumáních, a pak to bezostyšně vydávat za svou samostatnou práci. Ó, ty boží prostoto...! Najdou se totiž vždy různí lidé impotentního ducha, kteří nemohouce proraziti vlastními schopnostmi, přidržují se nějakého velikána a kořistí z jeho slávy, umění, tvorby, myšlenek... K těmto štěnicím, vším, rusům, ovádům sajících, tyjících z našeho věhlasu lze uvést více-méně bezvýznamné opisovače, příživníky, kteří se snaží získat popularitu stupidními spisky vydávanými za seriózní studie. Naštěstí, jsou to pouze příležitostní parazité, na které se po čase zcela zapomene. Najdou se však i různí, odpor vzbuzující olysalí duchové, figury, které z nadbytku času a nedostatku jiných schopností se rozhodli vydávat se za odborníky – hipology a etology, s úmyslem tvrdit takovou nehoráznost dlouhodobě, doživotně, postavit na tom svou kariéru. Spojení dvou protichůdných slov v jedné větě. V literární teorii se tomu říká oxymoron. Něco jako „pravdomluvný lhář“. Skutečně to není spojení, které by mne napadlo při úvahách o vědecké hodnotě díla „mého“ zloděje! Katedra speciální zootechniky Slovenské zemědělské univerzity v Nitře mne počátkem roku 1994 pověřila vypracováním oponentského posudku na dílo s názvem: „Biologické a výkonnostní vlastnosti F1, F11, F2 a F10 generace mladých sportovních koní“. Po jejím zevrubném prostudování jsem zjistil, že 1) dizertační práce je v podstatě plagiátem, ev. kompilátem, 2) prezentované výsledky jsou vědeckým podvodem, z čehož plyne, že podpis autora ominózní práce je ve zmíněném kontextu perfidní! Vědomí, že zmíněný „spisek“ (příčí se mi označit jej v dalším, jako »disertační práce«, za kterou je snaha jej vydávat) poskytuje jeho autorovi neomezenou možnost bezprostředně ovlivňovat odborný a etický profil desítek studentů mé bývalé alma mater na straně jedné a princip chovu koní Slovenské republiky na straně druhé, mne dodnes naplňuje směsí pocitů obav, hněvu a zděšení. Příčinou hlubokého osobnostního selhání pachatele ve funkci asistenta zmíněné katedry byla patologická ztráta soudnosti, ruku v ruce s bezbřehou bezskrupulózností, podtrženou kariérismem maniakálních rozměrů, se zjevnými prvky napoleonského komplexu. Otázkou zůstává, kdo z titulu své autority či funkce měl možnost/povinnost postavit hráz tomuto vývoji, když selhala sebereflexe samotného pachatele? V první řadě jeho školící pracoviště, osoba školitele, ev. nejbližší rodina. Nestalo se tak! Dalším efektivním korektorem jsou v podobných případech nezávislí oponenti. Vedoucí katedry tímto úkolem pověřil kromě jiných také dva popřední hipology bývalého Československa: Doc. Ing. Jaromíra Duška, Dr.Sc. a Dipl. Ing. Michaela Duruttyu, CSc.,Ph.D. Oba ve vzácné shodě konstatovali, že práci je nutné upravit, doplnit, resp. přepracovat a až po zmíněných korekcích předložit k opětovnému posouzení. Důvodů k odmítavému postoji obou autorit v podobě nepřipuštění elaborátu k obhajobě v původním termínu bylo několikero. Kromě jiného se zde konstatuje, že pachatel opsal celé pasáže z diplomových a dizertační práce svých předchůdců, včetně statistických výsledků výzkumů, které vypracovala desetiletí před ním generace dřívějších absolventů této vysoké školy. Tím se provinil závažným porušením vědecké etiky v kombinaci s morálním selháním, čím na sebe vzal břímě i trestně právní odpovědnosti za zmíněný, odsouzeníhodný skutek! Zjistilo se, že tento vykradač převedl do vlastního díla doslovný opis původního textu z Přehledu literatury dizertační práce: „Etológia anglických plnokrvníkov“ (M. Duruttya, 1990) v rozsahu 14 stran (!) textu, s citacemi 22 autorů! resp. doslovný opis textu z mé monografie „Etológia koní“ (M. Duruttya, 1993, s. 168–169). Obdobným, případně totožným způsobem „implantoval“ do své kvazi-dizertační práce také další texty citované literatury, opisuje v doslovném znění celé pasáže, včetně stylistických, pravopisných, ev. faktografických chyb svých pilnějších předchůdců. Budilo to dojem, že jedinou literaturou, ze které tento plagiátor skutečně citoval, byla obrázková publikace o plemenech koní, určená desetiletým dětem (E. H. Edwars, 1992)... Osobně jsem se tázal Ing. M. H., jak se dostal do textu jeho práce výsledek výzkumů p. Szidnay-Csete Ágnes . A zda tak brilantně ovládá maďarský jazyk, že jsou naše – shodně zvolené pasáže (!) k citaci této její objemné studie – jazykově, stylisticky a gramaticky naprosto totožné? A navíc, soustředěné na naprosto stejné problémové okruhy řešené etologické problematiky. Odpověděl mi, že zmíněnou dizertační práci si jeho katedra vyžádala ze Zemědělské univerzity v Gödöllő a překlad prý vyhotovil jeho tchán. Na základě skvělých a intenzivních kontaktů, které v Gödöllő mám, jsem vznesl dotaz v souvislosti se zapůjčením dizertační práce paní Ágnes katedře spec. zootechniky VŠP v Nitře. Maďarský kolega mi potvrdil můj předpoklad, že nikoliv. Vyvstává zde proto oprávněná otázka: Co překládal tchán Ing. M. H., když zcela jistě ne práci paní Ágnes? Podstata problému Ing. M. H. v daném případě pramení z nesouměřitelnosti kvality eventuálních překladů z pera dvou nezávislých subjektů (to už je jejich osud, že se nikdy zcela neshodují! – pozn. autora). Ten svůj jsem totiž vyhotovil s kvalifikací ověřenou maturitní zkouškou z maďarského jazyka a také státní jazykovou zkouškou, tj. státnicí z maďarského jazyka, tudíž ovládaje jej na úrovni absolventa filologické fakulty univerzity v Budapešti! Navíc, s dokonalou znalostí obtížné a specifické hipologické terminologie, resp. etologie a chovu koní v maďarském a slovenském jazyce. A možnost existence překladů absolutně shodných pasáží s oponentovými odmítne každý soudný člověk! To by byla náhoda, jako kdybyste nalezli slepičí zub… Jinak řečeno totéž: v případě Ing. M. H. se i v této otázce jednalo o prachsprostou lež! To samé přirozeně platí o shodné kvalitativní úrovni překladů vědeckých prací do slovenštiny a jejich naprosté totožnosti s původně uveřejněnými v českém, německém a dalších jazycích. Tak, jak nelze nalézt dva listy identického tvaru jednoho stromu, nepozná překladová literatura dva naprosto stejné, s časovým odstupem zhotovené překlady… Rozdílnost textů překladů různých autorů spočívá v celé řadě fundamentálních hledisk, z nichž ty podstatné tvorí věrnost slovu, větě a textu, slovnímu spojení, syntaktické konstrukci, slovosledu, metafoře, stylu slova, výrokům o jazyce a přirozeně také samotné volbě/výběru textů. Pozornost je dále věnována jak místům vyloženě nepřesným a případům sporným, tak překladům obsahově i formálně dokonalým – z hlediska cílového jazyka a jejich věrnosti originálu (víc. Doc.PhDr. Štícha, CSc. „O věrnosti překladu“.) Součástí kamufláže tohoto plagiátora při obhajobě spisu, neprávem ohlášeného, jako „Disertační práce“ se stal manifestačně vystavený štos knih, ze kterých měl tento usvědčený podvodník čerpat informace pro kapitolu „Přehled literatury“. Jeho úmyslem bylo dokázat přítomným, že všechny literární zdroje uvedené v mé disertační práci mohl citovat i on sám! Nuže – nemohl ! Přesněji – ne všechny ! Důvod ? Halo totiž „citoval“ také ze studie, kterou jsem si vymyslel, včetně jejího autora a letopočtu vzniku a kterou jsem zařadil do vlastního seznamu literatury. Z mé strany se jednalo o svéráznou, sofistikovanou pojistku, vlastně past pro případ, že by můj text někdy v budoucnu mechanicky opsal darebný student Halova typu. Nemusel jsem čekat dlouho, než tato past sklapla: čtyři roky : Halo s ledovým klidem uvedl, resp. odcitoval ve své práci také zmíněnou, reálně neexistující studii ! A tím sám sebe usvědčil z dokonaného plagiátorství, a tím, že celý přehled literatury o stavu výzkumu etologie koní z pera 22 autorů – včetně toho vymyšleného, neexistujícího – doslova a do písmene otrocky opsal ! A ten štos spisů sestavil pouze jednou : v den konání onoho tragikomického představení, tj. dodatečně, post-haec… Takzvaná dizertační práce Ing. M. H. kromě plagiátu textové části, je také postavena na primitivním vědeckém podvodu. K zmíněnému neblahému poznatku jsem dospěl porovnáním náhodně vybraných diplomových prací absolventů VŠP v Nitře (obhájených ještě před školním rokem 1993/94) s výsledkem tzv. výzkumů, prezentovaných dizertantem Ing. M. H. S neskrývaným údivem jsem konstatoval, že Ing. M. H. doslova, tj. mechanicky opsal příslušné pasáže diplomových prací, jejichž autorem je Górzynská (1984), Šutovská (1986), Maseková (1987), Blaho (1989), Jankovičová (1992) a další. Nedostatečnou „invenci“ při tvorbě zmíněného vědeckého podvodu projevil tento vyčuraný lži-dizertant při transformaci cizích matematicko-statistických výsledků do vlastní studie. Další text na konkrétních příkladech demonstruje, k jakým kuriózním závěrům dospěl tento lhář a podvodník. Již první případ způsobu manipulace s výsledky ozřejmí princip vědeckého podvodu, jeho lacinost až vulgaritu. Když nejmenovaný student v roce 1987 definoval hodnotu průměrné výšky v kohoutku v případě šesti arabských hříbat v rozpětí od 120,3 do 120,4 cm, pak vědecký podvodník „zjistil“ hodnotu 120,4 cm, a to v případě šedesáti (!) hříbat... Kdo se po určitou dobu věnoval serióznímu sběru a vyhodnocení biometrických hodnot u koní jistě potvrdí, že je taková shoda zkoumaných parametrů naprosto nemožná. Tak tvarově homogenní populace koní, s proklamovanou diferencí jednoho milimetru na světě prostě neexistuje! Otázku vágní hodnoty prostého aritmetického průměru ve statistice a subjektivní chyby při měření hříbat zde ponechávám bez dalšího komentáře. Obdobně pochybnost vyvolávající shodné výsledky jsou prezentované v případě tělesných měr šestiměsíčních hříbat, přirozeně vyjma četnosti zkoumaných jedinců: když jiný student v roce 1986 zkoumal tělesné parametry 17 hříbat, usvědčený lži-dizertant to samé připisoval/konstatoval u šedesáti (!) exemplářů těchto kopytníků. V případě zkoumání devíti tělesných znaků hříbat do odstavu bych rád upozornil na překvapivou a absolutně nepravděpodobnou shodu naměřených hodnot. Pokud další ze studentů v roce 1987 v případě šesti hříbat konstatoval průměrnou živou hmotnost 140,0 kg, pak vědecká kreatura v případě šedesáti odstavčat hodnotu 140,8 kg... a to přesto, že se jedná o nejvariabilnější kvantitativní znak koní a obecně velkých hospodářských zvířat vůbec! Naprostou shodou statistických veličin (směrodatné odchylky a variačního koeficientu) se prezentují výsledky velkého manipulátora údajným vyhodnocením 68 koní s výsledky výzkumů, které pět let předtím, v roce 1989 zpracoval student v případě 25 jedinců..., a to ve všech sledovaných znacích (tělesných měr a hmotnosti) hříbat třetí den po narození! Ke kuriózním lze zařadit také výsledek porovnání šesti zkoumaných tělesných parametrů a hmotnosti F11 generace kříženců, a to přesto, že student v roce 1989 zkoumal 12 jedinců a velkohubý lhář 45! V případě živé hmotnosti jednoletých kříženců konstatuje student v roce 1989 u deseti mladých koní průměrnou hodnotu 213,16 kg (s = 30,28; v = 14,20 %), práce podvodníka uvádí analogické výsledky hmotnosti včetně statistických charakteristik (!), avšak již v případě 35 mladých koní, tj. na setinu procenta ty samé výsledky. Náš komentář: zhola nemožné! Záhadný fenomén „analogických výsledků“ se opakuje také v případě dvouletých mladých koní, a to přesto, že nejmenovaný student v roce 1989 zkoumal pouze 24 a vykradač diplomovek údajně až 53 jedinců s totožným výsledkem: 302,50 kg... Naše mínění? Ani kdyby je zplodila ta samá klisna, resp. hřebec! Shoda dat panuje i v případě základních statistických veličin naměřených hodnot obou souborů, tj. u směrodatné odchylky a variačního koeficientu. Dovolím si opakovaně upozornit laskavého čtenáře, že se popisují produkty vzešlé ze vzájemného křížení anglického plnokrevníka a polokrevníka, slovenského teplokrevníka, hucula, araba, norika, lipicána, welshského pony a klisen pocházejících ze zemského chovu s nedefinovaným původem! Takové a jim podobné produkty křížení pojmenovává standardní zootechnická terminologie, jako bastard. Další skupinu iracionální shody naměřených hodnot předložil falzifikátor v případě základních tělesných parametrů a hmotnosti tříletých koní (živá hmotnost 340,0 kg) a to přesto, že poctivý student v roce 1989 zkoumal 24 a vykradač diplomovek až 49 jedinců! Nejinak je tomu u čtyřletých koní (průměr 344,50 kg). Komu by se zdálo, že těch náhod ještě nebylo dost, nabízím případ pětiletých koní (průměrná hmotnost 347,50 kg), kde původní autor jich zkontroloval 19 a vědecký podvodník s analogickým resultátem 48 ks! O technické neproveditelnosti kontroly živé hmotnosti s přesností na 0,5 kg ani nemluvě! Vážil snad koně na lékárnických vahách, ev. na decimálce? Když ne, pak teda jakým způsobem? Zmíněné statistické anomálie se týkají i dalších sledovaných hledisek, jakým je kritérium přiježděnosti koní, jejich temperamentu, charakteru, konstituce, krmitelnosti, pracovní ochoty a obecné výkonnosti. Dalších, víceméně shodných, ev. „kosmeticky upravených“ shod statistických veličin jsem nalezl několik desítek až set! Netýká se to, přirozeně, četnosti zkoumaných kategorií koní! Jejich hodnota je pokaždé několikanásobně vyšší než ta původní! Kromě prostého komentování jednotlivých, dílčích lží z oblasti hipologie je pozoruhodné, jak autor „podvodu století“ sám sebe nechtěně usvědčuje ze svého pokleslého, podlého skutku... Jak si protiřečí, jak se dostává do sporu s vlastním tvrzením, sdělením. Jak se zamotává do osidel smyčky vlastních slov, tvrzení, prohlášení, rádoby odborných fabulací... V konfrontaci se zootechnickou naukou, včetně genetiky (dědičnost, štěpení vloh, koeficient heritability, heterozní efekt apod.). Nebylo mi, žel, umožněno prostudovat některé další diplomové práce pro můj oponentský posudek, včetně té, z dílny vědeckého podvodníka, a to přesto, že jsem o ni opakovaně žádal a stejně často jsem byl ujištěn, že mi ji poskytne. V tom čase se nenacházela, napodiv, ani ve fondech knihovny katedry. Získala snad tato persona svůj titul inženýra bez předložení diplomové práce? Závěry citovaných analýz poskytují prostor jedinému možnému vysvětlení existence sporných výsledků biostatistických anomálií. Troufnu si vyslovit domněnku hraničící s jistotou, že v případě zmíněných kategorií koní a v oné době probíhající permanentní kontroly růstu a vývoje tvorby slovenského jezdeckého pony jeho autor, a vědecký podvodník v jedné osobě nevykonal jediné biometrické šetření! Mluvíme tudíž o potvrzeném vědeckém podvodu, jehož podstatou je kamufláž a manipulace s výsledky, provedená tím nejprimitivnějším způsobem! Připomínám, že krádež dat je trestným činem! V souvislosti s flagrantním případem plagiátorství v podání lži-dizertanta a podvodníka v jedné osobě mne v současnosti napadají dvě myšlenky: že má vlastní dizertační práce (literární přehled) byla defacto opakovaně podrobena oponentuře s pozitivním vyzněním. Tudíž prošla „dvojím ohněm“, kritickým hodnocením. Tuto objektivní, byť nechtěnou skutečnost nelze vnímat jinak, než jako můj osobní úspěch. Tu druhou myšlenku mi zprostředkoval „Deník“ středověkého myslitele Johna Deé v souvislosti s hodnocením svého souputníka a spolupracovníka Edwarda Kellyho, když napsal, cit.: „A já jsem při pohledu na něj zjistil, že je padělek těch našich, ale přitom nedokonalý, proto jsem se tomu smál a toho zlého nepřítele zesměšňoval pro jeho závist, jeho pošetilou oslovskou touhu a nízkou zaslepenost bránící mu dělat cokoli dobře (...). Na závěr jsme shledali, že tento ďábelský výtvor byl napsán s neuvěřitelnou rychlostí nějakým zlým duchem, abychom my sami začali pochybovat o naší dokonalé činnosti. Avšak já jsem byl (...) vyzbrojen neoblomností a sebejistou pevnou nadějí, aby se mnou bylo takto nepoctivě jednáno (...) a měl jsem v úmyslu vyjevit velebnosti, jak se tento ďábelský podvodník hanebně mezi nás vetřel. To, co vykonal na můj účet sedmilhář, totiž vykradení mé dizertační práce a byl námi následně veřejně pranýřován, se mělo završit Kellyovským trestem v podobě useknutí obou jeho uší, aby každý, již na první pohled poznal, že se setkává se zlodějem a podvodníkem! A douška na závěr: Ten ubohý zloděj, kdyby to bylo možné, opsal by – doslovně – i můj vlastní životopis. Vzhledem k jeho bohatosti a úspěšnosti bych se vlastně ani tak moc nedivil! Na hlasovací lístek k vyjádření souhlasu nebo odmítnutí bezpochyby závadné dizertační práce kandidáta – v předtuše událostí příštích – jsem měl sto chutí napsat citát z Matoušova evangelia: Etiam si omnes – ego non (I když všichni jsou pro – já ne). Existuje fenomén, zv. „zištná solidarita“. S ohledem na absolutní převahu komunistů ve shromážděné vědecké radě přítomných na této frašce, aniž by bylo podstatné, zda stalinistů, bolševiků, reformovaných dubčekovců, nebo pouze bývalých řadových členů zmíněné zločinecké organizace, anebo pouze „majitelů rudých knížek“ z důvodu kariérismu, prospěchářství či jiných nízkých pohnutek touhy podílet se na moci, což je ještě hanebnější než přisluhování komunistickému režimu, tj. komunistů jen navenek (s takovým členstvím pak nebylo divu, že tato státostrana nikdy nedokráčela k slibovaným „světlým zítřkům“!), nebylo v moci zabránit instalaci vědeckého podvodníka dvěma – byť nejfundovanějšími hlasy oponentů, a proto jsem se omezil na heslovité a lakonické „NE!“. O regulérní obhajobě dizertační práce se nedalo mluvit, neboť se proměnila v předem a dlouhodobě připravené divadlo zmanipulováním jak všech členů vědecké rady svolné sehrát úlohu užitečných idiotů, tak osoby předsedajícího a části oponentů z řad pracovníků katedry speciální zootechniky, navíc pod dohledem osobně přítomného rektora! Popisovaný konkrétní proces schvalování vědecké hodnosti postrádal ze zmíněných důvodů právní, etickou, stavovskou a akademickou kulturu. A současně porušil pedagogický a vědecký étos. Spíš se jednalo o živé, politické pletichaření, kterému požehnala přítomná vědecká rada. Jako jeden muž, manifestačně! Na můj vkus přespříliš porušení norem, kterými žije každé (!) vyspělé společenství lidí. Zločin se stane jen tehdy, pokud se pojmenuje. Píšeme-li o událostech, součástí kterých jsou bezprostředně dotknuti konkrétní a pojmenovatelní lidé, na straně jedné v roli obětí a na straně druhé zločinci, dovoluje označit takový případ termínem causa. Tragickým se to stává ve chvíli, kdy popsaný skutek zaštítí státní moc: slovenská realita přežívající od dob bleskurychlé transformace Hlinkových gardistů na komunisty, nebo spíš ještě z dřívější doby, a to vznikem fašistického Slovenského státu, přinášející kolaboraci a bezpráví, až do současnosti (aktuálně do dne koncipování tohoto rukopisu v roce 2018 – pozn. autora). A takový zločin není nikdy promlčený! Protože oběti nebyli odškodněné. Představuje nejtemnější stránku slovenské reality v zastoupení osob devótního chování: bezpáteřní „vlezdoprdelové“ oddávající se anální turistice s vidinou mrzkého zisku, nezaslouženého uznání a doživotních prebend... Prvním překvapujícím poznatkem souhlasného, a zdůrazňuji jednohlasného rozhodnutí vědecké rady – těch automatů s uniformními odulými tvářemi, připomínající členy komunistického politbyra, dřepící na tribunách všech myslitelných sjezdů – ve prospěch udělení vědecké hodnosti za klasický plagiát v kombinaci s vědeckým podvodem byla skutečnost, že se pro to vyslovilo de facto sdružení akademiků a vědeckých, ev. pedagogických autorit, ověnčených minimálně jedním stem titulů, získaných – předpokládám – za schopnost vědecky uvažovat, myslet a následně formulovat svá zjištění v podobě poznatků, posouvajících zootechnický obor na vyšší úroveň poznání! Je tudíž nesporné, že po obeznámení se s objektivní skutečností pravé podstaty spisu, předloženého jako dizertační práce, vzniklé na principu kompilace, plagiátorství a vědeckého podvodu, byl tento objektivní, prokazatelný poznatek oponenta odsunut, negován ve prospěch účelového zájmu. Otázkou je, zda celé slovenské společnosti nebo pouze zemědělské sféry, zootechnické praxe, akademické obce, samotného oboru hipologie, resp. etologie, univerzity v Nitře, školícího pracoviště, školitele nebo pro modré oči pachatele tohoto trestného činu? Odpověď i v tomto případě nalezneme, položíme-li si prostou, byť přesto zásadní otázku: kdo měl mít z celé, ostudné obhajoby prospěch? Komu to nakonec posloužilo nejvíc? A také, koho to mělo poškodit? Určité indicie naznačují, že prakticky každý z vyjmenovaných subjektů měl z výsledku této zmanipulované obhajoby užitek, přínos, zájem, efekt, prospěch! Kdo naopak nezískal nic byl člověk, který jako jediný poctivě prověřil, prostudoval a zkontroloval podvodníkův spis a na základě nesporných, neoddiskutovatelných a zcela zřejmých údajů a faktů vyslovil svůj poznatek, vtělený do svého oponentského posudku a po jeho veřejném přednesu také hlasoval v souladu se svým svědomím NE udělení vědecké hodnosti. Aby toho nebylo málo, stal se ostrakizovanou osobou, pronásledovanou a vyobcovanou z možnosti publikovat ve slovenských tištěných médiích, odborných časopisech. Celé ovzduší „poté“ připomínalo dobu komunistického bezpráví, kdy mi také bylo zcela odňato právo veřejně se projevovat, vyslovovat objektivní skutečnosti z oboru své mnohaleté úspěšné činnosti chovatele koní. Achillovou patou souhlasného hlasování obecně je to, že je produktem subjektů tvořící „kolektivní myšlení“, tj. vzniklých vzájemnou kontrolou, znemožňující zaznění jiného názoru. Pro mne osobně to v roce 1994 byla sociologická sonda do způsobu myšlení a charakteru společnosti pět let po oficiálním pádu totalitního režimu. Je nadevší pochybnost, že oněch krátkých pět let nestačilo ani jen k zahájení procesu debolševizace slovenské společnosti, neto ji zdárně ukončit. Spíš jsme nuceni konstatovat i pětadvacet let po oné ostudně zmanipulované obhajobě nárůst resentimentu po ovzduší, pravidlech a názorech společnosti, která se tak neblaze zapsala do povědomí, životních osudů lidí za dob neslavného budování „světlých zítřků“: zprvu fašismu, poté komunismu, pokaždé však bezbřehého nacionalismu! Zdůvodnění tzv. kolektivní slepoty a hluchoty těchto reprezentantů ctihodné alma mater v podobě jednomyslného hlasování, tj. schválení vědeckého podvodu jako metody odborného bádání, může pramenit ze způsobu, jak tito ctihodní kmetové sami získávali své vědecké a pedagogické hodnosti, ev. tituly: vzájemným schvalováním doktorských, habilitačních, diplomových a dizertačních prací stylem „dnes ty mně – zítra já tobě“. Kdyby si, byť jediný z nich z těch asi dvou tuctů vzpomněl (za předpokladu, že svůj titul získal – po předchozím dlouhodobém terénním výzkumu a jejím samostatném zpracování způsobem, který vlastním podpisem ztvrzuje každý autor takovýchto děl, tj. „samostatně a čestně, pouze na základě vlastního vědeckého zkoumání a za použití citované literatury“) pak by nemohl postoupit předložený vědecký paskvil ke schválení, k obhájení prakticky neobhájitelného! Příčí se to totiž jak racionálnosti, tak prostému zdravému rozumu, konkrétně lidské přirozenosti. A tak, aniž bych při popisu a hodnocení průběhu a výsledku dění, na které nás sezvala nitranská univerzita na konci jara roku 1994, tj. oponenty a vědeckou radu s kulisou pracovníků katedry speciální zootechniky AF, jako předem dobře připravenou frašku, jako trapnost, jako dobře sehrané, neb dlouhodobou praxí vycizelované divadélko, které mělo účastníky přesvědčit – o čem vlastně? Že je to ještě horší s morálkou Slováků, než se na první pohled zdálo (čest výjimkám, prosím!): Jak jsme to dobře skouleli, jak jsme šikovní? že na nás nikdo nemá? že si doma děláme, co se nám zlíbí? že nám do toho nikdo nebude mluvit? že jsme stále tu a jsme naprosto nezbytní? O tom všem určitě. A ještě o mnohém dalším, o tom, že jsme národem ne prastarým, ani ne historickým, nýbrž nedospělým, nevyzrálým, infantilním, bez morálních a zažitých etických norem, zvyklostí a pravidel, bez soudnosti, bez studu, elementární slušnosti a vychovanosti! Opíraje se o podobnou zkušenost „z našich luhů a hájů“ vyslovil popřední, nejmenovaný západní filozof svůj lapidární názor v souvislosti s hodnocením společností, které zažily vládnutí komunistů, srovnatelné s efektem přítomnosti nádoru rakoviny v těle svého nositele. Nádoru rakoviny nakažlivého typu, dodávám sám. Chtěl snad komunistický režim rozdáváním titulů dokázat, že se stará o vzdělání, potažmo kulturu? Je zřejmé, že udělování těchto výsad z rukou totalitního režimu – a stylem, vzbuzujícím reminiscence na udělování těch šlechtických z rukou císaře pána – se obdarovaní v komunistické éře vnímali jako »rudá šlechta«. O tom, že takové „vymoženosti“ totalitního režimu v tzv. podpoře vzdělanosti dodnes plodí jen trpké ovoce, potvrzují nejlépe samy výplody těchto taky-vědců. Přinejmenším z morálního, etického a mravního hlediska. Komunistickou éru charakterizovala mj. devalvace hodnoty vysokoškolského vzdělání, její obecné úrovně, a to z důvodu neblahého kvantitismu. Živelným zvyšováním počtu vysokých škol vbrzku zřejmě nemělo být mezi námi téměř ani jediného negraduovaného člověka. Benevolence státostrany v produkci novodobých nositelů akademických a vědeckých titulů, ev. hodností došla tak daleko, že k zápisu na nově ustanovenou Vysokou školu politickou v Praze zřízenou v roce 1945 (udělující titul: RS.Dr., v obecné hanomluvě přejmenovaný na „Rerum srandárum“ – pozn. autora) se nevyžadovala ani maturita. V oblasti vzdělávání komunistických funkcionářů řídících JZD, státní statky a jiné zemědělské organizace byla „rychlotvorba“ inženýrů nebývalá: maturitu získal předseda družstva místo standardních tří, ev. čtyř let gymnaziálního studia během jednoho (!) roku a k získání titulu inženýra stačily, místo řádného pětiletého studia, dva roky. Tento systém skončil teprve v roce 1989... aby prozatím dospěl k udělování doktorátů a magisterských diplomů, aniž by jejich noví majitelé jedinkrát spatřili budovy univerzit! V kritice všeobecného lidského pokrytectví je nejvypukleji odsouzeníhodný snobismus, skrytý v jednání pro pouhou prestiž, v daném případě když lidé podnikají cokoliv s cílem hromadění titulů, s důrazem na slovo: cokoliv! Avšak s nepřiznaným vědomím – ať si to připustí nebo ne – s výčitkou svědomí. To způsobuje, že se při onom hromadění titulů, diplomů a všelijakých funkcí vlastně nebaví, vůbec! Protože se chtějí jen nejapně povyšovat nad úroveň ostatních lidí, „za což by měli být důtkami vypráskáni ze stánků akademiků a kultury jako takové“, domnívá se filozof Brouk. Vzdělání, schopnost vědecké práce není zajisté věcí titulů, a jestliže se v současnosti snaha všech zainteresovaných stran soustřeďuje na získávání titulů, je pochopitelné, že dlouhá desetiletí docházelo k inflaci akademického vzdělání. Jak tvrdí Brouk, nechutnou, reprezentačními choutkami podmíněnou sháňkou po akademických titulech se dospělo k polovzdělanosti, k novému fušerství, které je mnohem horší a nebezpečnější než hudlaření starých mastičkářů, neboť se tváří rozumově, racionálně, vědecky. Naneštěstí osobují si tito hnidaři výhradní právo i na etologii koní, jak se stalo před pár lety také v mém případě. Takoví potentáti, nemajíce nic kloudného na práci, než s fetišistickým zaujetím sbírat kdejakou nejapnou zmínku z pera amerických behavioristů a vydávat to za vlastní názor, určovat míru kvality na domácí scéně... A následně svůj (ne)názor vnucovat laické veřejnosti. Ne nezištně, neb s tučnou finanční dotací z EÚ – fondů! Vždy mi byli krajně podezřelí ti, kdo se brali v každé myslitelné situaci přespříliš vážně, byť se řešila úplná malichernost, která nestála ani za povšimnutí. Takoví lidé mne pokaždé naplňovali pocitem opovržení. O uvědomění si své vlastní „slabosti v krampflecích“ jednoho takového šisunga mi stačil jediný pohled na plagiátora v okamžiku jeho návratu do místa zasedání vědecké rady, oponentů a zaměstnanců katedry speciální zootechniky Vysoké školy zemědělské v Nitře, včetně jeho školitele – vedoucího doktorandského studia – mohla-li se jeho činnost tak nazvat. Ta nelíčená obava, patologický strach, nevyřčená otázka, ochromující děs a nesmírnost zjevných, pochopitelných pochyb byly až fyzicky přítomné. Zračily se z jeho očí, bledosti potem zborceného obličeje, a jakési rozklepanosti celého těla potvrzovaly slabomyslnost pramenící z logické nevíry v možnosti nadpřirozeného zázraku, který se snad uděje i na prahu 21. století... a tím zachrání jeho kůži. Jak se později ukázalo, „Deus et machina“ nebyla potřebná. V plné míře ji zastoupilo hlasování všech členů přítomné vědecké rady ověnčených všemi myslitelnými vědeckými tituly, pedagogickými hodnostmi a státními vyznamenáními. Neumím si představit... Mohu si jen domýšlet jejich prachmizernou mravní a etickou, resp. odbornou fundovanost, když nedokázali rozpoznat ani takovou trivialitu, jakou je vědecký podvod spočívající na nezpochybnitelném plagiátorství, potvrzeném také písemně, a to jedním z oponentů. A otrlost charakteru, který jim dovolil přivřít nad touto skutečností obě oči... Zdánlivě nekonečná doba do návratu vědeckého podvodníka do knihovny katedry, proměněné onoho ostudného 23. června roku 1994 na zasedací sál vědecké rady, v kombinaci s oprávněně zlým svědomím znetvořilo také nevábnou, zpopelavělou tvář plagiátorova školitele a mentora v jedné osobě do ztěží popsatelné grimasy, šklebu s velkou výpovědní hodnotou, umocněnou mou osobní přítomností. Školitelovo pijavičení (jiný výraz by nebyl výstižným a přiléhavým!) na můj účet a k mé škodě se v rámci tzv. „konzultačních hodin s vědeckým aspirantem“ poznenáhlu dospělo k výměně rolí, kdy školitel se dotazoval a doktorand mu odpovídal, radil, poskytoval cenné informace. Bylo to v období, kdy už jsem zahájil statistické zpracování parciálních, „terénních“ výzkumů etologie anglických plnokrevníků, jejichž cílem bylo ověření metodiky a techniky sběru dat a způsob jejich zpracování. V doprovodu svého odborného asistenta přijel na jaře roku 1983 do Kvetoslavova (lokalizace mnou řízeného plnokrevného chovu) se žádostí, abych část výsledků své budoucí dizertační práce „věnoval“ jeho studentovi, jehož otec měl být, údajně, vysoce postavený funkcionář komunistické strany. Pregnantně tak zneužil svého nepopiratelného a nepochybného postavení pedagoga vysoké školy a pozice mého školitele (byť reálně pouze formálního!) současně. Přinucen popsanými okolnostmi jsem chtě nechtě nakonec kapituloval a část své práce/studia postoupil. Tato situace se v následném období opakovala ještě několikrát... a pokaždé s totožnou argumentací. Popsaná skutečnost má všechny znaky trestného činu vydírání v kombinaci s trestným činem opakovaného zneužívání svého postavení úřední osoby vůči vlastnímu studentu! Plagiátor onoho léta roku 1994 přirozeně a ve shodě s popsanou realitou nakonec „prošel“ poměrem hlasů 26 : 1. Rozdíl byl v této situaci pouze v tom, že v nově nastalé konstelaci již nemohl počítat se shovívavostí, s tím, že nad jeho hrubým pošlapáním vědecké etiky se zavřou oči veřejnosti. A toho jediného, statečného a nejvíc poškozeného touto krádeží z druhu plagiátorství, který měl tu odvahu nekývnout, nepodepsat, nemávnout rezignovaně nad celým případem rukou už vůbec ne. Zloděj se rázem stal štvanou zvěří a za tuto nevděčnou roli si mohl prakticky a jedině sám. I ten osud, i tu hanbu, i ten strach, který ho od těch dob pronásleduje dnem i nocí si zvolil svobodně, dobrovolně! Zřejmě v tom měl svůj part také stejně amorální křivák – jeho školitel, protřelý v poměrech, v zákulisních hrách, počtech, mechanismech, machinacích, manipulacích s výsledky, morálkou, mlčenlivostí a sklerotičností, resp. bezskrupulózností sboru utajených již bolševiků, zasedajících v křeslech vědecké rady fakulty. Chtělo se mi po té volbě/hlasování zvolat na celé kolo: FAUL! Nešlo mi tehdy, a nejde mi ani odstupem 25 let, o osobu pachatele tohoto odsouzeníhodného vědeckého podvodu. Jde mi pouze o princip. Proto dostal exkluzivní místo také na stránkách mé Ságy – jako reálný obraz doby, ve které se odehrál a jako varování příštím! Zvlášť přísné pokárání je namířené v Talmudu na adresu těch, pyšnících se vlastní učeností. Jelikož studium bylo považované za nejvyšší hodnotu a těm, kdo nabyli učenosti, se dostávalo nejvyšších poct, byli právě tito lidé, více než jiní, náchylní k tomu, aby podlehli nemravnému oslavování sama sebe. Proto opakovaně zaznívá myšlenka, že poznání musí být doprovázeno pokorou. Skromnost je jedním ze čtyřiceti osmi (!) předpokladů, které musí osvědčit student Tóry: „Čemu se podobá ten, kdo se vyvyšuje prostřednictvím slov? Mršině pohozené na silnici, před níž si kolemjdoucí zacpávají nos a uhýbají. Jestliže ale člověk ze sebe dělá blázna a žije z datlí a kobylek, nosí ošuntělé šaty a hlídkuje u dveří učencům, lidé jej sice mohou mít za blázna, nakonec však shledáš, že jsi získal Tóru.“ V nabobství vybuzeném z veřejných funkcí nabyl plagiátor mylného dojmu, že jeho současná životní konstelace podepřená vědeckým a pedagogickým titulem je v přímé úměře jeho kvalitě. Opak je však, žel pro něj, pravdou. A právě jeho bezobsažnost, odborná plytkost a fakt podvodného získání vypovídá o dotyčném víc, než o sobě říká on sám! Zařadil se do nekonečného šiku následovníků kolaborantských normalizátorů a jejich duchovních potomků. Slavný český malíř František Kupka komunisty nenazýval jinak, než ta pakáž. Taky věděl proč! V meziobdobí jsem uveřejnil na své webové stránce text polemiky, nazvané: „Když selhává kontrolní systém vzdělávání“. Její obsah jsem poté rozeslal také pěti desítkám vrcholných institucí a osobnostem Slovenska ze sféry vzdělávání, řízení příslušného odvětví zemědělství a odbornému tisku se žádostí o vyjádření. Obdržel jsem dvě písemné odpovědi: od Ministerstva zemědělství SR a organizace, pověřené řízením zemského chovu koní. V obou případech obsahovaly obhajobu pranýřovaného subjektu a potvrzení správnosti jeho veřejné činnosti. Trvalo jistý čas, než jsem správně vyhodnotil tyto (ne)reakce. Fakt, že 48 orgánů a osob činných ve státním útvaru, který jeho vlastní dlouholetý premiér nehodnotí jako právní, potvrzuje můj předpoklad neochoty, ev. neschopnosti řešit nastíněný problém. Tak, jak se prokázala hloubka mravního marasmu lži-doktora, potvrdilo se, že je pouze výtvorem, produktem stejnou patologickou chorobou trpící slovenské společnosti. Dílo „De mendacio“ Marie Bettetinové je knihou, která by mohla být napsána i v dnešní době. Řeší totiž velmi bystrou fenomenologii lži. Upozorňuje mimo jiné na skutečnost, podle které abychom lhali, nestačí říkat nepravdu. Ptolemaios tvrdil věci, které považujeme za nepravdivé, ale sám se domníval, že pravdivé jsou, tudíž nelhal. Abychom lhali, musíme říkat opak toho, čemu věříme, a to za účelem oklamání někoho jiného. Pokud student pevně věří tomu, že se Slunce otáčí kolem Země, ale aby oklamal profesora astronomie, řekne mu opak, potom tento student neříká pravdu, ale lže. Toquato Accetto učil, že když něco zamlčíme, není to hřích, učiníme-li tak proto, abychom se zachránili v džungli světa, neboť něco zamlčet neznamená říci to, co není, nýbrž čestně se rozhodnout neříci, co je. Jmenovitou identifikaci hlavních aktérů jsem dosud neuvedl záměrně. Primárně, aby se jim nedostalo nezasloužené slávy v mé Sáze. Sekundárně, protože nemají žádný význam v dějinách hipologie. Školitel svůj život zasvětil teorii chovu telat. Lhář a podvodník za celou dobu svého života nenapsal jedinou objevnou vědeckou práci, neřídil významný šlechtitelský chov koní, nevydal monografii, která by se stala přínosnou „pro lidstvo“. Je totiž typickým všeumělcem, který rozumí všemu, avšak v podstatě ničemu. Význam jeho osoby koresponduje s vágní hodnotou jeho falešného titulu. Tak. A jakým způsobem minimalizovat v budoucnu možnost výskytu popsané ostudné situace? Především neodkladnou (!) debolševizací vědeckých rad kolaborujících s bývalým totalitním režimem. Ta se měla stát prvním, přirozeným, logickým a – jak je patrné, také opodstatněným krokem k morálnímu ozdravění akademické obce. Protože právě absence její morální očisty po převratu umožnila v roce 1994 přijetí ominózního plagiátu, korunovaného udělením vědecké hodnosti srovnatelně pochybné kvality! Smysl takového kroku ve světle „případu Ing. M. H.“ nelze ze zmíněných důvodů ani v nejmenším zpochybnit či zlehčovat. Jak nám vysvětlil náš rodinný právník: Nemáme-li možnost chytit zloděje tak řečeno za límec a následně jej po zásluze vytrestat, máme morální právo jej alespoň veřejně zostudit, vystavit jej na pranýř. Tímto tak i činíme. Subjekt označovaný v popisu okolností a způsobu hanebného trestného činu vykonaného k naší škodě iniciálkami „Ing. M. H.“ je ve skutečnosti lži-Prof. Ing. Marko Halo, Ph.D., absolvent katedry speciální zootechnicky Vysokej školy poľnohospodárskej v Nitře. Jeho školitelem, mentorem a – jak vidno zlým rádcem v jedné osobě – je Prof. Ing. Dušan Medvecký, Dr.Sc. Za zdokumentovaný hanebný trestný čin patří oběma po zásluze ostuda, opovržení a vyobcování ze společnosti poctivých, morálně neposkvrněných hipologů. A také těm, kteří připustili, umožnili a posvětili udělenou vědeckou hodnost, jejíž podstatou byl prokázaný podvod. Jak praví jedno jidiš přísloví: vedle sebe tato povedená dvojice nejenže vypadá jako osel a kůň, ale jako kůň a osel i myslí a činí. Kdysi bývala pověst buď dobrá nebo špatná, a když člověk riskoval, že bude mít špatnou pověst, protože udělal úpadek, protože se o něm říkalo, že je paroháč, nebo že jeho doktorát je postaven pouze na schopnosti opisovat práce schopnějších předchůdců, mohl ji očistit sebevraždou nebo krevní mstou. Jenže pojem pověsti už před nějakou dobou ustoupil pojmu proslulosti. Téma ztráty studu je zkrátka přítomno v nejrůznějších úvahách o současných zvyklostech hlupáků, podfukářů a zlodějíčků duševního vlastnictví. Pochází tato zuřivá snaha o zviditelnění a proslulost za každou cenu ze ztráty studu, nebo se ztrácí schopnost studu, protože dominantní hodnotou je »zviditelnit se třeba za cenu ponížení?« klade otázku sobě a čtenářům Umberto Eco. Přidělování, vulgo kupčení s akademickým titulem se v době komunismu a také v následném období stalo nedílnou součástí společenského života Československa. Objektem pokusu o korumpování mé osoby, v r.1994 jejímž cílem a smyslem bylo „změkčení“ skutečností, uvedených v mém oponentském posudku, formou udělení hodnosti docenta. Odmítl jsem to tehdy, jak verbálně tak reálně. Zcela v duchu prohlášení vysloveným Jeronýmem Pražským v r.1409 (in. Chvála svobodných umění), cit.: „Pozdvihněte již srdce stateční mužové! Máte být ctiteli pravdy, a proto nesklánějte svou šíji před prolhanými lidmi. Pamatujte, že stejně neřestné jako lhát je nevzepřít se statečně lhářům, kteří se snaží pravdu potlačit.“ Jaká charakteristika mne napadla v okamžiku poznání existence Hala, jako univerzitního profesora? Neregulérní, abnormální, nanicovatý, prolhaný, neopodstatněný, vykonstruovaný, nepravý, falešný, paradoxní, nežádoucí, umělý, bezprizorní, obojetný, nestravitelný, nechutný, úchylný, nafoukaný, domýšlivý, nespasitelný, odpudivý, vykoumaný, nepravdivý, neodůvodněný, farizejský, svatouškovský, licoměrný, bezectný, úskočný, mrzký, vadný, odporný, nadutý, nezapuditelný, ohyzdný, vlezlý, zfalšovaný, proradný, zhoubný, ubohý, zkrz naskrz prohnilý, zmetek, náhražka, hnůj, zmrdla, balamutič, houbec, křáp, klíště, chcípaček, veš k pozvracení, napodobenina, chudinka nedovařená, přechcávající, pseudoprófa, hundsfut, apokryf… A ve shodě s realitou „potěmkinův vesničan“, …eine kapute persönlichkeit! Hrabě Forgách někde uvedl svůj názor, podle kterého: „Nikdo se nevyhne své tváři. Konkrétně té, kterou by bylo lepší ani nezahlédnout“. Nemám ve zvyku zdůvodňovat vlastní pojmenování skutečností, včetně subjektů, které ji dotvářejí. Stačí, že sám vím, o kom a o čem píši. A proč. Abych nezapoměl na to nejpodstatnejší: inženýrem, doktorem, docentem a nakonec i tím profesůrkem se Halo stal jen a výhradně na vrub výsledků vědeckých prací, které jsem předložil, publikoval a obhájil-slovy Witolda Gombrovicze – „Já. Já, Já. Já.“! Z časové posloupnosti to tudíž také znamená, že tím prvním, kdo svou práci řádně zpracoval, předložil a obhájil, jsem byl já! V tom nejlepším možném případě se mohl stát Halo až druhým ( ! ), tudíž v pozici opisovače díla svého předchůdce. Mluvíme-li zde o udělování celé kompletní řady akademických a vědeckých titulů, nabízí se logická a navýsost přirozená otázka: „Jsou ty vyjmenované hodnosti v těch správných, oprávněných rukou?“ Odpoveď nechť si zodpoví každý čtenář sám sobě. Kterým by to ještě nedošlo, napovím: NE! Učebnicovým příkladem porušení autorských práv k naší škodě! Pro potenciálního (ideového, vědeckého, ev. profesního) soupeře, konkurenta prý není podstatou porážka, prohra, nýbrž ponížení. Porážka, ta je jednoduchá, utrpí se a hotovo, dá se začít, ev. pokračovat nanovo. Ale ponížení trvá věky, míní Celin. Avšak těm poníženým nedojde, že jsou poníženi! 1 Za zmíněnou studií jsem odjel do Budapešti. Na pracoviště paní Dr. Szidnay-Csete Ágnes v místní zoologické zahradě mne doprovodil Dr. Ócsag Imre, vedoucí katedry chovu koní na univerzitě v Gödöllő, který setkání a zapůjčení její dizertační práce zprostředkoval. V průběhu čtyř dnů pobytu v ubytovací sekci místního klusáckého závodiště a laskavostí jejího ředitele a mého dlouholetého přítele Dr. Fehér Dezső jsem pořídil výpisy a poznámky k tématice, které se věnovala má vlastní dizertační práce. 2 Maria Bettetiniová: De mendacio. Vyd. Rusconi (S. Augustin) 
|
|
