BYERLEY TURC(recenze) Recenzované dílo uvedené na domácí knižní trh s podtitulem: První plnokrevník, příběh slavného koně „je dílem spisovatele Jeremyho Jamese se zkušeností v chovu hovězího dobytka a koní získané v Africe a na Středním Východě“ stojí na jeho záložce. Překladu do češtiny z anglického originálu z roku 2008 pro Vydavatelství Slovart, s.r.o. se v r. 2013 se střídavou úspěšností zhostila p. Michaela Šmejkalová. Ve shonu našich každodenních životů jsem také podlehl nepřehlédnutelné a čtenářský zážitek slibující anotaci »TURC« v kombinaci s fotografickým, neúplným vyobrazením jakéhosi hnědáka se snahou naznačit především odborné, znalé veřejnosti, že obsah tohoto rozsáhlého díla (368 stran) je věnován jednomu ze tří pilířů, na kterém spočívá vyšlechtění anglického plnokrevníka. Již titul knihy Jeremyho Jamese je zavádějící, neboť zmíněný hřebec stál pouze na začátku 300-letého křížení, šlechtění, testování – ověřování výkonosti koní/produktů tohoto procesu. Recenzované dílo postrádá elementární faktografické informace, ev. nové, objevené poznatky z oblasti chovu koní, resp. anglických plnokrevníků. V žádném případě tudíž nelze zařadit recenzované dílo do oddílu literatury faktu (jakými jsou namátko monografie RED RUM nebo DARLEY ARABIAN apod., vzniklé v sedmdesátých letech minulého století a které dosud existují, pohříchu, výhradně v anglickém originálu). Odborná úroveň textu ztěží přesvědčí čtenáře, že jeho autorem je naslovovzatý odborník – hipolog, který se dlohodobě pohybuje v dané oblasti. S politováním musíme konstatovat, že na tomto díle s potenciálem pozoruhodnosti se negativním způsobem podepsala absence odborné jazykové korektury. Nelze upřít úspěšnost překladatelky s prozaickou částí textu. Že je na štíru s odbornou, navíc hipologickou terminologií je spíš pravidlem než výjimkou autorů píšících/vyjadřujících se v oblasti související s chovem a využitím koní. Podrobněji v další části recenze. Všem se zájmem o politické dění v Osmanské říši (současné Turecko, pozn. autora) 16. až 17. století je určených prvních 200 stránek. Děj této části díla tvoří popis neúspěšného obléhání Vídně v r. 1683 a Budína v r. 1686. První zmínka o hlavní postavě románu pod názvem „Byerleyho koupě“ je obsahem až 18. kapitoly na straně 223. Nezpochybnitelným právem každého spisovatele je svobodná tvorba formou fabulací, avšak nedeformující podstatná historická fakta a obecně známé skutečnosti, resp. jejich rozhodující postavy. Co však čtenáře v recenzovaném díle zarazí je neodbornost až laickost definování skutečností bezprostředně související s hipologií. A to jak samotným autorem díla, tak překladatelkou, ev. oběma současně. Zaráží především neznalost elementární odborné terminologie. Týká se to m.j. popisů exteriéru koní. V rozporu s názorem autora, případně překladatelky, koně – napodiv – nemají „ocas“, ev. „jemný ocas“ (s. 15., 25., 45., 223., 232. a jinde) právě tak, jako neexistuje proces „zhoustnutí a zjemnění ocasu hřebců postupujícím věkem“ (s. 253). Každý absolvent učňovské školy zemědělského oboru ví, že ocasy disponují kočkovitá nebo psovitá zvířata, koně/koňovití výhradně oháňkami. Koně mají ušnice a ne – jak je opakovaně uvedeno „uši“. V případě zvýšeného zájmu těchto zvířat o své okolí jsou jejich vnější sluchové orgány vzpřímené a ne – jak je v textu opakovaně uvedené „našpicovanými uši“ (s. 326). V této souvislosti je pozoruhodné, že autor pouze v jediném případě (!) zaznamenává/popisuje přirozené postavení ušnic koní. Ve všech dalších popisuje, cit. „uši sklopené dozadu …“, a to i za situace přítomnosti vlastního trpělivého, laskavého a ohleduplného ošetřovatele, resp. jezdce? Jsem přesvědčen, že četba popisu dalších exteriérových znaků vyvolá u znalých čtenářů pobavení či údiv. Mezi taková řadím autorova tvrzení, podle kterého kůň disponuje „vousy“ (s. 217 a 261) místo korektních hmatovým chlupů. Nezdílím ani autorovo přesvědčení, že sudovitý případně kravský postoj je, cit. „vada zadních nohou koně“ (s. 19., 343 a jinde). Mimochodem „zadní nohy koní“ se popisují, jako pánevní končetiny. Obdobně „přední nohy“ jako hrudní končetiny. V historických dobách se velikost, ev. výška v kohoutku měřila v jednotkách, zv. pěst a tudíž ne v „dlaních“ (s. 343). „Výrůstky na kostech“ jako terminologický ani anatomický fenomén/nález nepoznám (s. 85). O to víc vnímám závažnost výskytu různých forem pakostí. Mé pátrání v paměti po „plochém zápěstí a rovných hleznech“ (s. 300) se ukázalo, jako maření času. Důvody jsou zřejmé! Korunu nesprávnému, tj. nevědeckému, chceme-li neodbornému popisu exteriéru koní nasadila následující formulace, cit. „Koni tváře pohubly …“ (s. 327) stejně tak, jako báchorky typu, cit. „Na líce (koně) se věší straky a obírají si dlouhé chlupy pod bradou na hnízda …“ (s. 327). Stejně tristní je také pasáž týkající se popisu vybraných momentů reprodukce koní. TURC „kryl klisny“ (s. 354), ev. došlo k „nakrytí klisny“ (s. 303 a 304) a to přesto, že takto pojmenované spojení obou pohlaví konstatuje obecná zootechnika výhradně v případě psů (jedná se o germanismus – pozn. autora). V případě koní hovoříme o připuštění klisen hřebcem. Nesdílím ani další z celé řady názorů autora, podle které, cit. „neschopnost klisny počít (?) není důvod k reklamaci“. Barvité vykreslení místa přivedení hříběte na tento svět má jen jednu chybičku krásy: Klisny své potomky nerodí (s. 33) nýbrž se hřebí, ev. ohřebí se. Detto v obdobné souvislosti: vhodnější formulací za „místem porodu“ je: místem ohřebení. V románu popisované/zmíněné tzv. prorocká znamení nacházející se na povrchu těla novorozeného hříběte v podobě chlupového víru není v době po ohřebení patrné, jak tvrdí autor (s. 35), neboť povrch těla novorozence tvoří hustá hříběcí srst. Zřejmě absencí zkušenosti autora získané osobní, fyzickou přítomností u hřebení lze zdůvodnit nesmysl uvedený na s.26, cit. „kopyta novorozeného hříběte jsou ostrá jako břitva“. Pravý opak je pravdou: kopýtka jsou naprosto měkká, připomínající svou konzistencí spíš sulc než co jiného. Týká se to především jejich laterálních částí/ploch. Nezapomínejme na jejich jedenáctiměsíční přítomnost v plodové vodě temperované na 37,5 až 38,5 °C! Za závažné odborné nedostatky textu Jamesova románu vnímám popis lokomočních projevů koní v obecné rovině právě tak, jako v detailech. Polemizuji s jeho názorem, že tato zvířata se v klusu pohybují, jako cit. „houpací koně“. Tento dojem může vzniknout v krátkém cvalu. Na s. 53 se uvádí, že cit. „kůň dopadne bezpečně na čtyři poté, co se vzpřímil“. Pokud usuzuji ve shodě s reálií, pak v první fázi se jedinec vztýčí, opírajíc se o terén na obou pánevních končetinách. Tudíž na pevnou zem se vrací pouze hrudními končetinami. V žádném případě „všemi čtyřmi končetinami současně“. James se mýlí, když tvrdí, že „v případě mimochodu jsou v určité chvíli všechny končetiny nad zemí“. Taková situace nastává pouze v nejrychlejším druhu cvalu, a to v trysku. „Vylučovat“ z chovu koní (s. 334) nelze nic a nikoho. Zbavit se nepotřebného, nezdravého, neperspektivního jedince však lze dosáhnout jeho vyřazením. Odborná terminologie nepozná pojem, cit. „závodní plemena“ (s. 334), s určitými výhradami snad plemena koní uplatňující se v oblasti provozování dostihů, vulgo dostihová plemena. Zapisování/evidence takových koní se provádí v systematicky vedených plemenných knihách, ne však do, cit. „systematické plemenné knihy“ (s. 334). Nespisovným tvrzením vnímám, cit. „ koně se hltavě krmí“ (s. 66) právě tak, jako „napájení koní sladkou vodou“ (s. 15). Poznáme snad suchozemské tvory včetně koní hasící žízeň slanou vodou? Přijímání pevné složky potravy (sena, slámy, jadrných krmiv, trávy, apod.) pojmenovat termínem, cit. „kůň jí“ (s. 287) je klasický antropomorfismus. Zvířata buď žerou, pasou se, paběrkují, avšak nikdy nehodují u prostřené tabule … Autor nás na s. 280 varuje, cit. „o prsty nás může kůň připravit svými špičáky“. Těmi nikdy! Leda svými řezáky. Stejnou záhadou mi zůstává proces „migrace endoparazitů v těle/organismu TURCa (s. 344). Neodbornost překladatele vysvětluje také konstatování, cit. „Jezdci jedou na udidlo a ostruhy“ (s. 206); existenci, cit. „úvazků k uvázání koní ve stájích“ (s. 218); způsobu, cit. „odpočívání koní s jednou zvednutou zadní nohou …“ (s. 328), protože se jedná o tzv. klidový postoj stojícího koně, při které zvíře pouze střídavě přenáší hmotnost svého těla z jedné pánevní končetiny na duhou, stojíc na všech čtyřech. Oceňuji obšírné, plastické vykreslení anglického venkova (s. 240 až 250). Polemizuji však s dojmem autora, podle kterého vody Kanálu la Manche se jeví, jako cit. „slizské zelené moře“ (s. 219). A také tvrzením, že cit. „za dobu několika hodin plavby přes Kanál jsou přepravované koně po hlezna utopena mezi »flotilou« rozčvachtaného koňského trusu“. O stránku dál je hloubka koňského trusu již pouze po spěnky … První zmínka o dostihu se v tomto románu vyskytuje teprve na straně 280; první úvaha, že TURC se stane plemeníkem na straně 299. O cit. „oslabení linie chovu“ (navíc v době, kdy definitivní otcovská- ani žádná jiná linie neexistovala!) nelze pronášet meritorní závěry (s. 303). A na závěr: Byť BYERLEY TURC nikdy ne-zemřel ani ne-skonal případně ne-vypustil duši nýbrž uhynul, perspektiva mého zájmu o další díla se zavádějícím titulem avizujícím produkt, kterým v podstatě není, skončila poté, co jsem se prokousal jejím textem až do samotného konce.
M. Duruttya |