pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
Historie mé desáté knihyJak se stane někomu, původem z Československa, že mu vyjde jeho odborná monografie, sepsaná vlastní rukou, v sousedním Maďarsku? Dokonce v tom státě, kde kůň, jeho historická role a užití je vpravdě povýšené na modlu, národní instituci! Předsednictví Svazu chovu koní Maďarska totiž začátkem roku 2025 přijalo rozhodnutí o jejím vydání, a to jednohlasně. To znamená, že bez výhrad schválilo jak obsahovou / odbornou stránku mé knihy HUCUL, tak její překlad z českého do maďarského jazyka, tj. bez pravopisných, stylistických a odbor-ných chyb. Je zřejmé, že k takovému hodnocení muselo dojít díky souběhu několika osudových skutečností. Ale popořádku! Byť jsem Čech jako poleno, můj rodokmen po otci sahá do pozdního středověku a váže se k sedmihradskému knížetství, které od doby velkého stěhování národů (kolem roku 450 po Kristu) obývá národ, etnikum, které mj. zachránilo v roce 1697 Vídeň před trvalým obsazením Turky, když maďarská majoritní společnost si s tím nebyla schopna poradit – 150 let! Nechtěl-li jsem dopadnout, skončit, jako svatý Aubert (708), biskup z francouzského Avranches, který se ani po třetím zjevení archanděla Michaela neměl ke stavbě oratoře/svatostánku v místě původního hrobového místa Keltů, dotkl se prstem jeho hlavy. Památku na tuto návštěvu/vidění archanděla Michaela tvoří, uchovává podle pověsti pravá kost lebeční s dírou v místě, kde se jí v roce 708 dotkl prst archanděla. Následovala v roce 966 stavba kaple skupinou benediktinských mnichů, která se rozrostla do současné podoby, turistické atrakce, navštívené pravidelně a každoročně 4 miliony turistů. V bedekrech uvedené, jako Le Mont-Saint-Michel. Nápad s vydáním monografie HUCUL u našich jižních sousedů, tj. v maďarské transkripci, vznikl v hlavě pana Tibora Nagy, v současné době majitele a chovatele nejpočetnějšího a také nejkvalitnějšího stáda huculských koní v Maďarsku, resp. ve střední Evropě. Oznámení se k nám dostalo na nový rok 2023, telefonicky, v doprovodu tónu tradičního Novoročního koncertu, vysílaného z Vídně. K našemu souhlasu stačilo 48 hodin rozvažování. Nechci se rouhat, ale o všem nakonec rozhodl zásah nebes: v noci, po novém roce, mne ve snu oslovil můj dvacet let nebohý otec, s prostou žádostí tohoto znění: „Synu, knihu, kterou budeš psát pro Maďarsko, doplň svým věnováním mé osobě v doprovodu černobílé – fotografie z mé zimní návštěvy hřebčína Muráň, ve společnosti stáda koní!“. Kajícně se přiznávám, že o tomto snu jsem nereferoval své ženě, zamlčel jsem jej, nikdy se mi totiž do té doby s otcem nezdálo. Další noc se popsaný sen zapakoval. Ráno jsem konečně svou příhodu přiznal a věnování s fotografií jsem ihned zařadil do příslušného místa knihy. Od tohoto okamžiku mám opět klidný spánek… Cesty k vědomosti maďarštiny jsou v mém případě skutečně klikaté: od návštěvy základní a střední školy s vyučovacím jazykem maďarským, ukončené maturitou, když v té době, po válce, nebyla jiná cizojazyčná škola, jako v současnosti – německá, anglická nebo francouzská apod. Jedinou tudíž zbyla maďarská střední škola (i tu musel založit můj otec…/ prosazující filozofii: „nesnaž se mluvit deseti jazyky, navíc podprůměrně, nýbrž jedním, a to dokonale!“). Rodinné, dvoujazyčné zázemí česko-maďarské; jazykové prostředí v rodných Košicích s převahou Maďarů; dostupná krásná literatura z pera maďarských literárních bardů… Po absolvování univerzitních studií zaměstnání v maďarském jazykovém prostředí, jak jsem vzpomínal na jiném místě. Nakonec absolvovaná státní jazyková zkouška – spíš z furianství, než racionální potřeby v Praze, před komisí, která sem za mnou přijela z univerzity v Budapešti… Především však skutečnost, podle které, není možné, aby jakýkoliv nositel příjmení Duruttya neovládal slovem a písmem, a to dokonale, tj. bezchybně předmětný, zvukomalebný, bohatý jazyk. Troufnu si zde vyslovit své tvrzení, podle kterého, vyselektování pravých Duruttyů od těch falešných, nepravých (ano, žel i tací se dnes najdou!) definuje jejich znalost maďarštiny: neovládáš-li maďarštinu na takové úrovni, nemáš právo být nositelem našeho příjmení. Jak prosté, že? Buď se doučíte, nebo zmizte z našeho okolí! Rukopis maďarsko-jazyčné varianty HUCULa v rozsahu 1200 strojopisných stran jsem vyhotovil během šesti měsíců. Nepatrný problém, bez ustrnutí tempa práce, vyvolalo omezení mé zrakové schopnosti jednoho oka, způsobené úrazem ve finální fázi práce. A následně u popisu části exteriéru, kterou naše nomenklatura uvádí pouze a výhradně v případě dospělého hovězího dobytka, konkrétně termín „hladová jáma“. Ta tvoří neklamný znak kondičního stavu těchto zvířat: ideální je její absence a obráceně. U nás nemá ekvivalent při popisu exteriéru koní. Maďarské odborné texty však ano. V originále „horpasz“ znamená volným překladem „proláklinu“. Je zřejmé, že rejstřík popisu dílčích exteriérových znaků je v případě Maďarů podrobnější, bohatší, odstíněnější, pamatující i na takový, zřídkavý a současně nepodstatný detail, jaký jsem byl nucen řešit, většinou jen v naznačené podobě. Setkala-li se má maminka, jinak francouzštinářka a němčinářka s podobným problémem při svých překladech pro své klienty, napadá mne referát pro mezinárodní symposium zubařů, její pobavenost se shodovala s mou citovanou zábavou. O obecně, bídné úrovni „našich“ překladatelských firem vypovídá alespoň jeden příklad z množství dalších. Vědecké práce pojednávající o životních projevech hříbat do odstavu „překladatel-znalec“ němčiny uvedl textem „Frühfaze der Onthogenese…“ v podobě „Morgenfaze der Onthogenese…“. Jiná rychlokvašená překladatelka z Košic, maďarský ekvivalent označující zámecký záchod („árnyékszék“) uvedla ve svém textu v podobě tzv. otrockého překladu, cit. „zastíněné sedátko“, čím současně prozradila svou naprostou neznalost historických reálií… Vraťme se však k našim milým maďarským chovatelům koní! Na závěr si dovoluji uvést důležité upozornění. Před léty, za doby totality, byl vydán velký, dvoudílný maďarsko-český slovník, za aktivní spoluúčasti Československé akademie věd. Koncem 90.let pak vzniklo nové vydání tohoto díla. Potud si jeho edice zasluhuje pochvalu a uznání. Již méně fakt, že označení „nové“ se týkalo pouze přebalu, neboť obsah díla zůstal zcela bezezměn. Není divu, že je prošpikován „budovatelských“ zvolání, hesel, socialistických floskulí, budoucích světlých zítřků, stachanovců a soudruhů. Co se profesní sféry týká, tj. chovu koní, mé zděšení dosáhlo maxima v případě pojmenování základních barev těchto zvířat. Příčí se mi napsat, že nekorektní, nesprávné, neboť se jednalo o hrubé chyby, až nesmysly! Podle autorů slovníků hnědák je plavák, vraník je myšák a ryzák je žluťák. Komentář dalších nesprávných ekvivalentů jsem přípisem zaslal ředitelce AV. V odpovědi slíbila, že před další edicí slovníku mi rukopis zašle ke korektuře. Nutnost opřít se při překladu HUCULa o Velký Česko-maďarský slovník, maďarský překlad tohoto díla by nikdy nevznikl! Dodatek S kolektivem maďarských spoluautorů slovníku proběhl spor, či diskuse, o významu hesla „zelňačka“. Nakonec jsem byl nucen, k podpoře svých argumentů, odcitovat předmětnou pasáž ze stále svěží, stejnojmenné knížky René Falleta „Zelňačka“, jak ji připravoval Glód pro Kastla a Hmotu ze souhvězdí Ox. Zde je její doslovná citace: „Zelňačka, dělaná z vlastního zelí. To je jarní odrůda, raný bacalanský se jmenuje. Z kredence vytáhl malou polévkovou mísu, jaké se kdysi v Bourbonsku používaly, bílou s modrým zdobením. Nakrájel do polévkové misky pár krajíčků chleba. Z polévky se kouřilo. Nalil ji na skrojky chleba. Kousek slaniny ho zaskočilo. A to provoní obsah až do samotného košťálu (str.52-55). Povrchnost až nedbalost, na hranici ignorance je důvodem, že i v našem oboru (řemeslu žije množství chovatelů koní, avšak jen několik z nich je považovaných za geniální, Mistry svého oboru. Hja, opomíjení důležitých maličkostí… Praha, 2025 Duruttya M. |
|
