pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
KONĚ Z ÚPATÍ SAN MARINA
Před několika týdny jsem opět jednou přijal pověření ve věci definování hodnoty koní. V mé, téměř čtvrtstoleté dráze soudního znalce, resp. odborného znalce to nebylo nic vyjímečného. Dosud jsem definoval finanční ekvivalent přibližně sedmiset koní, v jednom případě dokonce, žel, také kompletní koňstvo nejstaršího hřebčince Slovenska poté, kdy toto 150 let úspěšně činné plemenářské centrum v období po společenském převratu vinou nezodpovědného majitele-privatizéra dospělo ke svému definitivnímu/osudovému zániku. Letošní pověření na prahu podzimu nepostrádalo svých několik „nej“. Především jedinečností místa výkonu této práce. Byla jím Itálie, a to oblast rozprostírající se na úpatí státu (knížectví) San Marino. Další skutečností, kterému přisuzuji epiteton exklusivity se stala plemenná příslušnost tamějších koní. S takovým se ani člověk profesně spjatý s chovem koní každodenně nesetkává. Prvním krokem se tudíž stal pokus o získání informací, ozřejmující podstatu těchto koní. Na internetové, obvykle dobře informované síti Google se ukázalo pátrání neúspěšným. Facebook mou stejně neúspěšnou snahu alespoň doplnil konstatováním, podle něhož mnou dodaná informace získaná v souvislosti s předmětem mého oceňování se stane prvním, základním, fundamentálním heslem v její celosvětové informační databázi! To už byl dostatečný důvod podívat se na toto – z neznámých důvodů dosud utajené plemeno se sobě vlastní důkladností a pečlivostí … Domnívám se, že nastal ten nejvhodnější okamžik přestat napínat čtenářskou zvědavost a odhalit identitu avizovaného plemena koní. Nuže, náš profesní zájem se měl koncentrovat na plemeno, evidované v oficiálních italských plemenářských dokumentech iniciálkami „S.I.“ a reprezentujících zkratku pro plemeno, zv. Sella Italiano, případně Cavallo di Sella Italiano. Zmíněné plemeno bylo definované teprve v roce 1991 pod původním názvem „Ente Nazionale per il Cavallo Italiano (ENCI), a to italským národním svazem chovatelů sportovních koní. Jednalo se přitom o analogii pojmenování/označení plemena koní, které bylo převzaté od obdobného definování tohoto typu koní Francie: „Cheval de Selle Francais“. Nově vzniklý spolek podléhající pod italské ministerstvo zemědělství v Římě byl pojmenován následovně: Unione Nationale Incremento Razza Equine (U.N.I.R.E.), tj. národní svaz/spolek pro zvýšení kvality chovu koní. Prvním krokem tohoto svazu bylo zaevidovat koně všech existujících plemen italského zemského chovu do centrální evidence. Pro klisny pocházející ze zmíněného prostředí vybrat špičkové hřebce prověřené ve sportovní oblasti, a to jak z místních zdrojů, tak ze zahraničí, získané buď jejich nákupem nebo pronájmem/zapůjčením, ev. importem jejich semena, a to s jediným cílem vytvoření unifikované/jednotné podoby/tvaru italského sportovního koně, který by měl obstát také v konfrontaci se zahraniční konkurencí. Z domácích plemen podílejících se na tvorbě italského sportovního koně to byl např. Murgese (Catria-Pferd), uplatňující se také v klusáckém sportu, Salernitano (Persano) s velkým podílem krve anglických plnokrevníků, Sanfratellano a sardinský anglo-arab, z nichž dva hřebci našli uplatnění při vytváření nového, homogizovaného italského teplokrevníka. Nejšiřší základnu nově vznikajícího plemena tvořil původní, domácí, tzv. selský kůň, zv. Maremmano. Připouštěním klisen tohoto plemena hřebci plemena Freiberger vznikl kříženec, vyznačující se všestranným uplatněním. Následným připouštěním anglickými plnokrevnými hřebci vznikla zušlechtěná podoba jezdeckého koně, uplatněná v širokém měřítku jako sportovní kůň, využívaný mj. pro svou kvalitu také italskou jízdní policií. Do plemenné knihy bylo v období let 1991 až 1997 zaevidováno přes 15.000 klisen pocházejících ze zemského chovu a přes 1.200 chovných hřebců. Již v roce 1993 bylo zaregistrováno také 5.648 hříbat. Proslulý ROSILLIPO, jeden ze špičkových skokových koní olympijského vítěze v parkuru v sedle s Raimondem d´Inzeem na OH v Římě v roce 1960 ztělesňoval vzor/prototyp italského sportovního koně. Na první pohled je zřejmé, že v jeho pedigrée dominuje anglický plnokrevník. Dosažení této předlohy v rámci šlechtění „S.I.“ se však zdá v nedohlednu, a to z důvodu plemenného základu, konkrétně jeho různorodosti, z něhož zmíněné plemeno vzniká. Stav šlechtění italského sportovního koně s dědičným základem plemena Maremmano z období přelomu století (obr. koně s jezdcem v sedle) koresponduje s naším, objektivně-kritickým hodnocením postupu při tvorbě nového plemena koní. Připomínáme v této souvislosti také definici jednotného chovného cíle v rámci vytvoření italského teplokrevníka, cit. „ušlechtilý, korektní kůň s dlouhou horní linií, s kmihuplným prostorným elastickým chodem, s výborným temperamentem a charakterem, s dobrou jezditelností, vhodný pro jezdecké účely každého druhu“. Se stejnými nebo podobnými problémy zápolí všichni tvůrci tzv. národních teplokrevných plemen: slovenského teplokrevníka právě tak, jako německého, maďarského, resp. českého teplokrevníka. Jmenovitě s tvarovou a výkonnostní nevyrovnaností. Společným jmenovatelem jejich snah se tudíž stává vyvažování nejednotné krevní základny, přesněji nestejného zastoupení plemen, tvořících podstatu zmíněných populací, a to bez ohledu na krajinu/místo původu. K podpoře chovu italských sportovních koní koná jeho svaz od svého vzniku každoročně následující prohlídky a testy výkonnosti (zkoušky) koní v součinnosti se svými členy:
Liberální, chceme-li volný výklad plemenné podstaty italského sportovního koně neilustruje nic lépe, než reprezentant vzniklý křížením oldenburského a hannoverského plemena (doplněného 12,5%-ním podílem anglického plnokrevníka a dalších německých teplokrevných plemen v původu). Tělesné parametry prezentovaného křížence vzniklého v nedávném období a deklarovaného, jako „S.I.“ jsou následující: 180/170/196/21.0 cm a 590 kg ž.h. Výhradnímu chovu italského sportovního koně ve větším měřítku se věnují např. v Scuderia Il Castegne (Brescia) a také v hřebčíně se sídlem v Sant´Ippolitu (Urbino). Chovy koní, evidované v Plemenné knize „S.I.“ však spíš charakterizuje solitérnost jejich vlastníků, roztroušených po celém území Itálie.
M. Duruttya |
|
