Sága rodu Duruttya, ukázka z kapitoly:
MOJI NEZAPOMENUTELNÍ KONĚ
Sestavování seznamu/jmen vlastních nezapomenutelných koní přinášelo v době svého vzniku a také poté nesmírně vzrušující zážitek, ani ne tak pro to, co se mi podařilo do knihy zařadit, jako pro to, co všechno jsem musel opomenout. Jinak řečeno: tento seznam musí končit formulí „a tak dále“. Jsem si jist, že mnoho lidí se mne bude tázat, proč v této knize ten či onen kůň chybí. Podlehl-li bych pokušení rozšířit zmíněný seznam vlastních oblíbenců, tato kniha by musela mít alespoň tisíc stran, ne-li ještě víc. Jsou hranice, které nepovažuji za možné, ani rozumné k překročení. Z toho důvodu námi uvedený seznam má za cíl naznačit rozsáhlost seznamu podobně hodnocených koní.
Zařazení tematické kapitoly, kterou jsem nazval Moji nezapomenutelní koně, do obsahu knihy vzpomínek mi umožňuje volný průchod reminiscencemi na objekty mého celoživotního osobního i odborného zájmu. Přesto, že mi prošla pod rukama dobrá tisícovka koní a dalším stovkám těchto zvířat jsem byl povinen věnovat svou pozornost z titulu své profese, nepostrádám schopnost si z tohoto množství vybavit téměř každého z nich: díky detailům jejich exteriéru, zvláštním okolnostem našich setkání nebo jedinečným situacím, na které prostě nebylo možné zapomenout. Fenoménem napomáhajícím rozpomínání se stala skutečnost, podle které každý jeden kůň disponuje osobitým charakterem. Jejich šíři a variabilitu – při bližším poznání – lze přirovnat k variabilitě charakterů jednotlivých členů lidské populace. Ze zmíněného poznatku časem vzniklo mé pevné přesvědčení, že kolik existuje lidských povah, tolik existuje i povah koní!
Je nesporné, že v době své profesní dráhy jsem se setkal – z hlediska publicity – se slavnějšími, ve finančním vyjádření dražšími, z hlediska exteriéru dokonalejšími, z hlediska původu cennějšími a z aspektu pracovního využití výkonnějšími koňmi, než jaký obsahuje můj soukromý výběr. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že právě uvedeným/vyvoleným koním patří místo v předloženém souboru. Společnost koní, kterým věnuji svou vzpomínku, je navýsost heterogenního složení. Vedle slavného Derby vítěze nacházíme neznámého tažného koně, žijícího a pracujícího v česko-bavorském pohraničí. Jen několik stránek dělí od sebe osud nejdražšího anglického plnokrevného hřebce od mého osudového setkání s valachem po čtvrtstoletí, které se odehrálo v nejzazším koutu východního Slovenska. Přes nepopiratelné protiklady ve skladbě mého osobního výběru, všichni prezentovaní koně si zasloužili prostor ke krátké vzpomínce. Minimálně z jednoho prostého důvodu: výrazným způsobem ovlivnili v určité fázi můj osud, mé životní směřování, mou osobnost, mé vědomosti. V konečném důsledku můj pohled na podstatné hodnoty života. Vzpomínkou na některé z nich splácím alespoň část svého emocionálního dluhu. Doufám a věřím současně, že jsem se díky nim stal o něco lepším člověkem…
Podle názoru nejvýznamnějšího, anglicky píšícího skotského filozofa, myslitele, historika, knihovníka, esejisty a spisovatele 18. století Davida Huma, proslaveného svým racionálním zdůvodněním možnosti zázraků (tzv. Humeova břitva), a to definováním porušení přírodních zákonů je zřejmé, že „předůležitým pramenem krásy koní u všech jest výhoda, kterou jim poskytuje určité ustrojení jejich údů a článků ve shodě s tím způsobem života, ke kterému jsou přírodou určeni. Správné poměry koně, popsané Xenophonden a Vergiliem, jsou tytéž, jaké v současnosti uznávají moderní jockeyové, poněvadž základ jejich jest týž, totiž zkušenost toho, co jest u koně škodné neb prospěšné“.
Železník
Z Top-Ten koní mého výběru nemůže chybět ani mnou odchovaný ŽELEZNÍK. Jeho trenér se o něm vyjádřil slovy: „Škaredý Železník!“ Sám kontruji: pokud jej hodnotíme exteriérově, prizmatem anglických plnokrevníků, pak ano. Ale Železník nebyl plnokrevníkem, nýbrž nepovedeným křížencem kdečeho, s vyštěpením všeho (…) mnohého negativního, vulgo – neestetického. A co teprve jeho matka, pane trenére! Ale ty prachy a sláva, kterou jste si na něm vydobyl stála za to, že? Možná ani ne, když jste za Vašeho trenérského období jedinkrát (!) nevzpomenul, že Váš svěřenec pochází ze šamorínského/kvetoslavovského chovu… Druhé klišé, kterým se ohlupuje laická veřejnost zní: „typický“ případně „netypický“ anglický plnokrevník. Co je to zač ten „typický“? Existuje vůbec takový? Odpovím sám, abych vám ulehčil námahu s hledáním takové definice, neboť je to marnění času. Ti, kteří tomu skutečně rozumí, a ne pouze rozumují, rozlišují pouze a výhradně mezi plnokrevníkem, který má vlohy/schopnost k podání výkonu a tím, který ho prostě nemá. Bez ohledu na pofiderní typičnost!
Argumentů pro jeho připomenutí je hned několik. ŽELEZNÍK je nositelem titulu „Kůň století České republiky“. Během své dostihové kariéry se stal ve třech ročnících ankety Turf clubu „Koněm roku“. ŽELEZNÍK je stále jediným (!) čtyřnásobným vítězem nejtěžšího překážkového dostihu evropského kontinentu, Velké pardubické steeple-chasse v její 128-leté existenci (v r. 2018) a prvním pokořitelem hranice 10 minut ke zdolání distance 6900 metrů (9 min 56,13 s). Během své dvanáctileté dostihové kariéry absolvoval 58 dostihů, z nichž ve 30 dosáhl vítězství, 13× se umístil na druhém až pátém místě a pouze v 15 startech se neumístil. Na dotacích svým majitelům vyběhal 1 723 800 Kč. Objektivní hodnocení úspěšnosti ŽELEZNÍKa nemůže postrádat informaci technického rázu, a to skutečnost, že dráhu Velké pardubické absolvoval ještě v době před nesmyslným, neodůvodněným a především nekvalifikovaným zlehčením překážek jejího kurzu, především těch, které měly v historii tohoto dostihu zásadní vliv na konečný výsledek startujících koní. Především se to týká Velkého Taxisova příkopu a Velké vody.
Při čtení následujících řádků musíme mít na paměti dříve neznámé a nepublikovatelné skutečnosti, jejichž podstatou je fakt o nepříslušnosti sovětských/ruských koní k plemenu anglického plnokrevníka. Tato skutečnost, kterou nelze nazvat jinak než podvodem dvacátého století, citlivě zasáhla československý plnokrevný chov a poškodila jej jak morálně, tak po ekonomické stránce. V prvním případě způsobila ztrátu důvěryhodnosti u drtivé části odborné a laické veřejnosti. Ve druhém zmaření úsilí úzce specializované vrstvy hipologické obce, resp. finančních nákladů, které do chovu koní obecně, a plnokrevného chovu zvlášť, byly od nepaměti investovány ve větší než omezené míře. A také entuziasmus a obětavost většinou bezejmenných, poctivých, věci oddaných profesionálů. Tyto ztráty dosáhly na základě našich předběžných, hrubých propočtů několika set milionů až miliardy korun.
Na vzniku zmíněných škod celospolečenského dosahu se spolupodepsalo především politikum bývalého totalitního režimu, princip jeho fungování, které nemilosrdně potíralo, vytěsňovalo, umlčovalo a všemi prostředky negovalo konstruktivní a objektivní odbornou kritiku za současného uzurpování rozhodovacího práva ve všech oblastech společnosti. Z tohoto poznatku je tudíž zřejmé, že za konstatovaný podvod 20. století byl zodpovědný jedině a výhradně československý totalitní systém zneužívající svou nekontrolovatelnou moc, kterou uplatňoval skrze konkrétní, obecně známé, identifikovatelné subjekty, ev. instituce, jejichž nekvalifikovanost či neschopnost byla v oné době kompenzována členstvím v komunistické straně. Výsledný, konečný efekt jejich zhoubné činnosti nelze hodnotit/vnímat jinak než jako sabotáž vůči státu a jeho lidu.
Paradoxem je, že v případě tohoto nejznámějšího koně Československa se musí přepisovat historie zaznamenaná v desítkách odborných knih, stovkách článků, ročenkách, bulletinech, agenturních zprávách právě tak, jako na webových stránkách, blocích dostupných jak doma, tak v zahraničí . Důvodem je skutečnost, že obsahují celou řadu zavádějících informací, nepravd a polopravd, z nichž nejpodstatnější je definování plemenné podstaty tohoto zázračného koně. Náš následující text má za cíl především napravit důsledky kolosálního podvodu století, který vznikl mimo náš dosah, za hranicemi Československa, ovšem za přispění a vydatné podpory domácích subjektů, odpovědných za řízení chovu koní v Československu, a to od dobře informovaných ministrů přes generální ředitele podniků zahraničního obchodu, ředitele plemenářských podniků, peněžních ústavů až po pověřené osoby realizující výběry a nákupy koní na území SSSR/Ruska.
Umožnili to také domácí koryfejové vědeckých a pedagogických ústavů socialistického/komunistického typu, kolaboranti, zkorumpovaní odborní pracovníci dosazení do svých pozic rozhodnutím stranických aparátů, až po – nám dobře známé úředníky ministerstev zemědělství, zajišťující a organizující nákupy koní, a konče referenty podniků zahraničního obchodu.
O mezinárodní ostudě ani nemluvě! Nejzajímavějším aspektem zmíněného zločinného spolčení zůstává jeho – přes 30 let trvající – nerušeně provozovaná praxe. V žádném případě se nelze domnívat, že se tak dělo z titulu nevědomosti lidí jakýmkoliv způsobem napojených na dovoz falešných plnokrevníků (pozn.: když to napadlo nás, stojící mimo bezprostřední dění, muselo to zákonitě napadnout i jiné...). Taková hromadná celoplošná anamnéza tzv. profesionálních „lodivodů“, organizujících příslušný referát zemědělství, je z oblasti utopie. A když neplatí uvedená premise, pak ji musí nahradit jiná, závažnější z oblasti etiky, morálky, soudnosti, profesní čestnosti a zdravého rozumu umlčeného ochotou ke korupci, k zneužití služebního postavení, k zisku mrzkého peníze, kariérismu, odborné krátkozrakosti, vědecké impotence, zpronevěření se přísaze dané při inauguraci… Vlastně dochází k popření všech norem, zákonů a pravidel elementární lidské slušnosti!
Celá popsaná ne-normální situace nemohla být výplodem ničeho jiného než stejně ne-normálního společenského zřízení. Socialismus a jeho komunistická ideologie implantovaná do hipologie v ní působila efektem zhoubného nádoru rozežírajícího tento obor. Metastáze rakovinového ložiska zasáhly všechny oblasti chovu a využití koní, nenechajíce bez povšimnutí ani její nejcennější část, kterou reprezentuje chov anglických plnokrevníků! Bylo to něco, co všichni v Československu dělali, ale nikdo to nepřiznal… Napadá mne, v rámci zkoumání tohoto kolosálního zločinu, kdo s tím vlastně začal? A kde? Čí nápad to byl? Čeho chtěl tím dosáhnout? Jak to, že se nikdo neubreptl a nevykecal to někde „u piva“? Kdo sestavoval plány a dával příkazy nakoupit falešné plnokrevníky v Rusku? Bylo to v rámci konání meetingů konaných v Moskvě v roce 1955? Kolik „brali“ soudruzi v Rusku, aby se to od nich vůbec odebíralo? Existoval na to v Československu „rozdělovník“? Podle jakého klíče? Nákupy se přece realizovaly an block! Nikdo nejel do Ruska pro tyto koně pro vlastní potřebu, stáj, chov apod.! Kdyby se jen zlomek „oknem vyhozených prostředků“ na falešné plnokrevníky vložil do uvážlivého, promyšleného importu z chovů vyspělého světa, kde mohl být dnes náš anglický plnokrevný chov…?
S odvoláním na plemennou knihu anglických plnokrevníků první tři nepravé plnokrevné klisny importované ze SSSR putovaly do chovu hřebčína Napajedla v roce 1955. Všechny pocházely z hřebčína Voschod: FLEJTA, hnědka, nar. 18.03.1948 po TARZAN z FASCIJA; GASSAMA; ryzka, nar. 2.03.1946 po SEKTOR z GRACIA III. a ISTOMA, ryzka, nar. 6.01.1950 po ISPIT z TABLETKA II. Tyto klisny zanechaly 15 hříbat, z nichž pět klisen bylo po absolvované dostihové kariéře zařazeno do chovu (dvě s původem po GRADIVO, a další tři po LOTOS, MASIS a BALTIC BARON). Hřebec GASTON, ryzák, nar. 22.02.1956 po BALTIC BARON z GASSANA se stal plemenným (!) hřebcem ve svém domovském hřebčíně Napajedla.
Pozoruhodným společným znakem importovaných klisen ze SSSR, a také jejich dcer zařazených do chovu, byla nadprůměrná plodnost (80,4 %), resp. porodnost (78,6 %).
Pro objektivní a nezkreslený pohled na ŽELEZNÍKa, z hlediska jeho temperamentu a charakteru, ev. růstu a vývoje v době jeho odchovu v hřebčíně Šamorín-Kvetoslavov, je nutné v úvodu vyslovit konstatování, že nebylo by korektní obecné srovnávání výše uvedených aspektů s populací anglických plnokrevných ročků, ani s příslušníky jeho generačních, stejně starých hřebečků. V zrcadle současných poznatků je nutné zřetelně a jednoznačně deklarovat, že píšeme-li o ŽELEZNÍKovi, nepohlížíme již na něj jako na reprezentanta anglického plnokrevného plemene, nýbrž jako na produkt sovětskou vládou nařízeného, a tudíž centrálně organizovaného hybridizačního procesu prováděného v průběhu celého období 20. století na území Ruska, resp. Sovětského svazu. Jeho produkty se ve velkém počtu dostávaly na evropský kontinent v období po druhé světové válce, především pak v letech 1960 až 1990.
Mějme při čtení následujícího textu na paměti také skutečnost, potvrzenou nezávislými zdroji v podobě vědecké práce, resp. rozhodnutím Jockey clubu ČR z roku 1997, o prokázané nepříslušnosti koní dovážených do Československa/Česka a dalších zemí střední Evropy k plemeni anglického plnokrevníka.
Matka ŽELEZNÍKa, jmenovitě ŽELATINA, byla odchována v hřebčíně Dněpropetrovsk (SSSR). Podle našich výzkumů se jedná o tradiční chovnou oblast donského koně, na němž byl postaven pokus o vyšlechtění vylepšeného plemene, schopného svou konstituční tvrdostí a odolností konkurovat reprezentantům nefalšovaných, tj. původních anglických plnokrevníků.
Co vlastně víme o donském koni, který prokazatelně stojí za fyzickou podobou, genetickou podstatou a v konečném důsledku také za nespornou úspěšností ŽELEZNÍKa v překážkových dostizích? Původním zeměpisným územím tohoto plemene je donská step mezi veletoky řek Volga a Dněpr a obývaná místními Kozáky. Na vytváření donského plemene se od 18. století podílelo mj. velmi odolné nogajské plemeno mongolského původu, koně severního Íránu, perský arab, turkmenský kůň, pouštní koně příbuzní achaltekinci a v neposlední řadě také karabach, horský kůň z oblasti Karabachu v Ázerbájdžánu. Jeho plemenným znakem je charakteristická ryzá barva srsti, jejíž původ hledejme ve vlivu persko-karabažských hřebců.
Moderní podoba donského koně vznikla postupným křížením. V první etapě orlovským klusákem, ve druhé etapě střeleckým arabem (v podstatě anglo-arabem) a ve finální fázi anglickým plnokrevníkem, díky čemu lze hodnotit plemeno donského koně jako jeho ustálený typ. Příslušníky zmíněného plemene charakterizuje nesmírná odolnost, schopnost celoroční existence pod holým nebem, skromnost, otužilost, nenáročnost z hlediska podmínek ustájení, výživy a kvality ošetřovatelských prací. V současné době se donský kůň testuje na dostihové dráze ve třech letech a ve vyšším věku na dlouhých distancích. Kohoutková výška hůlková je v rozmezí od 160 do 168 cm.
Jeho exteriér charakterizuje přiměřeně masivní, statný, silně stavěný trup (ani vzdáleně nepřipomínající ušlechtilost anglických plnokrevníků!), výrazný kohoutek, strmé uhlování krátké lopatky, delší končetiny s francouzským (kravským) postojem, tendence k šavlovitému postoji, zpravidla strmé spěnky, nízko nasazená oháňka, krátký a ostrý úhel zavěšení hlavy, v důsledku čeho je méně pohyblivá. Souhrn zmíněných exteriérových nedostatků nebo specifik potvrzuje jeho pohyb, který je poněkud svázaný a těžkopádný. Chody jsou sice pravidelné, ale málo elegantní, s absencí pružnosti, tudíž pro jezdce nepříliš pohodlné. Plec je nápadně krátká. Klouby neúměrně velké. Hrudník široký, dobře klenutý s kolísavou hloubkou, kopytní rohovina zdravá, pevná a tvrdá.
Z hlediska temperamentu se jedná o optimální charakteristiku zmíněných znaků. Takovou je vytrvalost, skromnost, nevzrušivý až flegmatický temperament. Volba donských koní při vytváření nového plemene koní Buďonného se ze všech zmíněných aspektů jeví jako promyšlená, racionální.
Kůň Buďonného je v podstatě ruský polokrevník, vzniklý křížením donských koní s anglickým plnokrevníkem. Toto plemeno je chováno na Ukrajině, v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, tj. v jižních částech někdejšího SSSR. Většina koní ruského původu je charakteristická svou vytrvalostí. Tato vlastnost se uplatňovala v dálkových distančních soutěžích právě tak, jako v dostizích typu steeple-chase a cross-country. Historie Velké pardubické steeple-chase eviduje celou řadu vítězů s příslušností k plemeni koně Buďonného. Dominantní barvou těchto koní je ryzá barva díky 80% zastoupení v populaci.
ŽELEZNÍKovu matku ŽELATINA její chovatel, resp. majitel hřebčín Dněpropetrovsk), vyřadil pro její naprostou netypičnost, nepodobnost k deklarovanému původu anglických plnokrevníků, kterýžto fakt byl vyjádřen, kromě jiného, také její prodejní, symbolickou cenou (2000 rublů)…
Aby taková antireklama ze šamorínského chovu nekazila celkový dobrý dojem, byla ŽELATINA odsunuta v roce 1975 do Graditzu na připuštění k východoněmeckému derby-vítězi ZIGEUNERSOHN.
ŽELEZNÍK přišel na svět 29. dubna 1978 v bývalém pruském, nyní východoněmeckém hřebčíně Graditz nedaleko Torgau u Drážďan. Do pozice vedoucího chovu anglických plnokrevníků v hřebčíně Šamorín-Kvetoslavov jsem byl uveden 1. října 1978. Právě včas, abych provedl odstav hřebečka, ryzáka malého vzrůstu, evidovaného pod jménem ŽELEZNÍK od jeho nevzhledné matky, s naprosto nekorektním fundamentem, ne-plnokrevného exteriéru a vlastně i temperamentu a charakteru. Další období ukázalo, že ŽELEZNÍK byl také posledním, šestým potomkem této klisny. Nebylo v československém chovu anglických plnokrevníků, konkrétně chovných klisen s horší výkonností ve dvou, resp. ve třech letech (nebereme-li v úvahu výkonnost dalších klisen importovaných ze SSSR), než jakou se prezentovala ŽELATINA (34,0/35,5 kg), producentka tří nevýkonných potomků (30.5; 42,0; 31,0 kg). Pouze ŽITOMÍR (po SALON), uplatňující se v překážkových dostizích, dosáhl hodnocení nad průměrem svého ročníku (57,0 kg). Rovinovou třídu neprokázal ani ŽELEZNÍK.
Celý život jsem vyznával názor, že na exteriéru plnokrevníka v jejich chovu záleží nejméně, jestli vůbec. Za předpokladu, že takto hodnocený kůň podává očekávaný výkon! Pokud je tomu naopak, nutí mne to k zamyšlení ohledně důvodů podprůměrné výkonnosti. Mou reakcí při pravidelném každodenním pohledu, mj. na hříbě motající se kolem své matky, bylo významné mlčení. Méně společenského taktu projevoval při tomto hodnocení jejich stabilní ošetřovatel. Jednou se už neudržel a pravil: „Co už mohlo vzniknout dobrého ze spojení ruské báryšně a fašisty?“
Naše úvahy ve světle současných znalostí a vědomostí, a to jedné velevýznamné a dalších doplňkových údajů, tímto korigujeme. Především se to týká plemenné příslušnosti ŽELEZNÍKovy matky ŽELATINA, která – v rozporu s údaji uvedenými v Československé plemenné knize anglického plnokrevníka – byla užitkovou kříženkou donského koně s anglickým plnokrevníkem. 98 % těchto koní nedisponuje rovinovou třídou. Většina kříženců nemá typickou hnědou barvu plnokrevníků. Dospívají ve vyšším věku, ve srovnání s originálními plnokrevníky minimálně o dvanáct měsíců později. Dožívají se vyššího věku. Kříženky mají vyšší procento/podíl fertility a natality. Kříženci postrádají řadu charakteristických prvků anglických plnokrevníků, právě tak jejich temperament a charakter. Potomci kříženců nedědí výkonnost svých rodičů. Trojnásobného vítězství jednoho koně ve Velké pardubické dosáhly výhradně importy ze SSSR.
Princip subjektivního hodnocení/posuzování exteriéru koní obecně koresponduje se stejným pohledem a následnou tvůrčí reflexí umělce. Portrét ŽELEZNÍKa zpracovaný technikou olejomalby akademickou malířkou Ivanou Jurnou-Lipskou je ze zmíněného aspektu reprezentativním, neidealizujícím dílem umělce, poskytujícím možnost konfrontace s hodnocením tělesné stavby očima odborníka – hipologa, komentovaný v předcházející části našich vzpomínek. Umělec – specialista na zpodobňování koní portrétoval ŽELEZNÍKa, tohoto výjimečného cracka, v jeho vrcholné dostihové formě, resp. výkonnosti. Málo vídaný reálný obraz tělesné stavby, včetně všech námi hodnocených tělesných proporcí, podstatných pro optimální funkčnost organismu, odráží charakteristiky plemene.
Z jeho základů byla ruská podoba dostihového koně zbudována, a to donského koně, včetně jeho dominantní barvy. Jeden z mála příkladů, kdy setkání pohledu umělce a hipologa je v naprostém souladu se skutečností.
Náš pohled formou osobních vzpomínek na ŽELEZNÍKa pranic neubírá na hodnotě sportovních/dostihových úspěchů tohoto koně a jeho nevšedního charakteru, jemuž dominovala vrozená, neotřesitelná touha po vítězství, vytrvalost, pracovitost, houževnatost, nezdolná chrabrost, schopnost překonat – kromě překážek na dráze – také všudypřítomnou bolest. Především v kritických okamžicích nejtěžšího dostihu starého kontinentu dokazoval, že i ve vysokém věku lze s přehledem porážet pravé anglické plnokrevníky nebo klasické anglické polokrevníky „vysoko v krvi“. A tato skutečnost zvýrazňuje v případě ŽELEZNÍKa nejzřetelněji jeho individuální kvalitu a schopnosti.
Sleduji-li archivní televizní záznamy průběhu jeho dostihů ve Velké pardubické steeple-chase, zřetelně vidím ŽELEZNÍKovo rozvážné, precizní až chladnokrevné a navýsost účelné chování, které doprovází absolvování kurzu podpořené v případě nutnosti, tj. v kritických momentech rozhodujících o konečném výsledku dostihu, projev neskutečné zarputilosti. Jako by svému okolí, soupeřům i publiku říkal: „Já neuhnu! Já se nevzdám! Já teda ne!“ V takových momentech mne mátlo a současně překvapovalo jeho chování, morálně-volní vlastnost, která je vlastní a tak ceněná především u příslušníků anglického plnokrevného plemene…
93 Týká se to také mého zamyšlení s anotací „Odešel československý Kůň století“ s podtitulkem: ŽELEZNÍKových deset paradoxů, umístěného na www.duruttya.com 28.08.2008, nebo mého interview pro časopis Rozhled či v The Chronickle of the Horse.
94 Plemenná kniha anglických plnokrevných koní chovaných v Československé socialistické republice. Svazek VII. Publikace Státní plemenářské správy za období let 1964–1965. Praha-Řepy, 162 s.
95 Pruský hřebčín anglických plnokrevníků č. 1 řídil od r. 1860 po čtyři desetiletí nejvýznamnější hipolog Evropy oné doby Georg, hrabě von Lehndorff.
Arva
Připouštěcí sezona roku 1984 se v hřebčíně Šamorín již kvapen blížila ke svému závěru. Mezi nepřipuštěnými klisnami zůstávala také jedna hostující. Nebylo to nic neobvyklého. Spíš naopak. V československém chovu anglických plnokrevníků se totiž v té dobře rozmohla zvláštní praxe posílat tzv. problémové klisny k připuštění do jiných chovů koní tohoto plemene. Nejčastějším důvodem takových rozhodnutí majitelů (pomineme-li případy eminentního zájmu o konkrétního hřebce) spočívalo v nepřiznaném důvodu přenést odpovědnost za neúspěch takové mise na kolegy – chovatele partnerských, kooperujících hřebčínů. Podstatou zmíněného problému byly zpravidla nejrůznější zdravotní důvody. Těm vévodila především dlouhodobá neplodnost způsobená neodborným ošetřením poporodního stavu klisen, komplikace po těžkých porodech, po porodech vícečetných plodů, specifické průběhy říjí nebo nepravidelnosti stavby reprodukčních orgánů, a to jak vrozené, tak vyvolané věkem těchto klisen a mnohé další. Samostatnou kapitolu pak tvořily příčiny z kategorie neadekvátního chování chovných klisen v přítomnosti plemenného hřebce, znemožňující jejich připuštění bez rizika poranění nebo dočasného, ev. trvalého vyřazení plemeníka z reprodukčního procesu. Mezi problémy, dosahující až 80 % případů hostujících klisen, patřilo vypátrání příčinných souvislostí s výtoky. Až po jejich odstranění se mohlo přistoupit k jejich připuštění. Všechny veterinární zásahy se vykonávaly, přirozeně, na náklady hostitelů. Nutnost popsaných činností totiž zásadně podmiňovala možnost zabřeznutí plemenic. A tím nepřímo zabránila poškození či zpochybnění dobrého jména či pověsti právě tak, jako hostitelova odborného kreditu ve smyslu schopnosti řešit jakýkoli problém ze sféry jeho profese.
K takovým problémovým případům bylo možné zařadit také klisnu ARNIKA, jejíž prozatím neodhalené problémy naložil na naše bedra hřebčín Napajedla a která se po jejich vyřešení měla stát matkou potomka – budoucího vítěze všech klasických dostihů tříletých, ověnčeného československou klasickou Trojkorunou anglických plnokrevníků. Onoho pozdního jara roku 1984 jsem část své pozornosti věnoval prozkoumání výsledků chovného využití moravské klisny v předcházejícím období právě tak, jako rozboru jejího pedigree. Zevrubná analýza ukázala, že ARNIKA, patřící k rodině č. 9 disponuje excelentním původem, který ji v kombinaci se šamorínským SCOTTISH RIFLE predestinuje k odchovu potomka s reálným předpokladem úspěšnosti především na klasických distancích.
Zásadním předpokladem posunu prezentovaných úvah od akademické disputace do sféry tvrdé reality však byla jediná, přesto podstatná překážka: dokázat od klisny vůbec získat, tj. odchovat potomka! Jak už to tak v životě bývá, čeho se nedostává, co je navýsost vzácné a drahé, toho získání je přetěžké, obtížné a málo pravděpodobné, a když, pak za cenu nesmírných obětí. Předešlá chovná kariéra klisny neslibovala v tomto směru velkou naději. A jak se ukázalo, nemělo tomu být jinak ani ve zbývající části její 12leté dráhy možného chovného využití. Jen jsem zatím nevěděl, v čem to bude vězet. Aniž bych měl nejmenší snahu dramatizovat následný průběh událostí, nakonec se z toho stala výzva ve smyslu „kdo z koho?“
Již od prvních dnů napajedelské hostující klisny ARNIKA na farmě chovu anglických plnokrevníků v Kvetoslavově nám bylo zřejmé, že stojíme tváří v tvář problému. Velkému problému. Klisna byla dopravena na farmu k připuštění šamorínským hřebcem SCOTTISH RIFLE aktuálně jalová. Ve stáji i ve výběhu se projevovala způsobem, který nevybočoval z rámce, který snese pojmenování obvyklý či běžný. Stejné hodnocení mohlo být vyslovené také v případě jejího chování vůči ošetřovatelům koní, resp. zbývajícím členům stáda jalových klisen. Tyto charakteristiky chování však ARNIKA pozbývala v momentě, kdy byla přiváděna k prubíři. Její projev nejlépe vystihoval pojem cholerický, neuralgický, ariosní, panický, nezvladatelný a nebezpečný současně. Z odborného pohledu etologa se jednoznačně jednalo o nepřirozený, netypický a vzhledem k okolnostem také neadekvátní projev.
Když tento stav trval již podstatnou část připouštěcí sezony, byli jsme nuceni přistoupit k nestandardnímu postupu řešení tohoto problému. V podmínkách omezených prostředků a technických možností, charakterizujících obecně socialistický typ národního hospodářství, jeho zemědělství a zejména pak oblast chovu koní, nevyjímaje sféru chovu anglických plnokrevníků, jsme s cílem iniciovat ovulaci klisně postrádající vnější projevy říje nejprve aplikovali vykalkulované množství hormonálního preparátu, standardně uplatňovaného při synchronizaci říje prasnic za průběžné, palpační metodou prováděné kontroly ovulace klisny. Po dvou týdnech byla konstatovaná fáze ovulace, která se jevila jako optimální k připuštění klisny. Zarážejícím poznatkem však zůstalo přetrvávající chování klisny v přítomnosti prubíře: ARNIKA neprojevila žádný z mnoha doprovodních znaků objektivně existující říje. Také její chování v podobě aktivního, rezolutního odporu vůči přítomnosti prubíře bylo stejně intenzivní, shodné s projevy zjištěnými v předcházejících týdnech a měsících.
Po krátkém rozvažování jsem se nakonec rozhodl o neodkladném provedení připuštění problémové klisny, byť zde existovala oprávněná obava z poranění plemenného hřebce a v podstatě také vzpouzející se chovné klisny. Pro eliminaci zmíněných rizik na co nejmenší možnou míru jsem klisně aplikoval velkou dávku Stresninu (frekventovaně uplatňovaný v chovu vepřů). ARNIKA byla poté fyzicky doslova znehybněna všemi myslitelnými prostředky z kategorie pout a dalších donucovacích prostředků, namátkou zvednutím jedné z hrudních končetin, spoutáním obou pánevních končetin, nasazením skřipce na nozdru a také na jeden ušní boltec; neopomenulo se ani nasazení papučí na kopyta obou pánevních končetin. K omezení progresivního pohybu vpřed byla klisna opřená čelem o stěnu budovy stáje a zde fixována ze dvou stran pomocí ohlávky se stihlem dvojicí zkušených ošetřovatelů. Skutečnost, že SCOTTISH RIFLE klisnu s popsanou „výbavou“ ve své dlouhé kariéře plemeníka dosud nezažil, dával nepřehlédnutelně najevo. Protože však byl svým způsobem profíkem ve svém úkolu, odhodlaně přistoupil ke své povinnosti. První a i několik dalších pokusů o připuštění klisny přes popsané pojistky skončily nezdarem. ARNIKA dokázala i v takové situaci projevit a uplatnit svůj aktivní a efektivní odpor vůči svému připuštění. Na sedmý nebo osmý pokus nakonec ke kýženému spojení přece došlo. Byl to první a současně také poslední akt připuštění této krajně problematické klisny se zřídkavým, atypickým vnějším projevem, lépe řečeno naprosto utajeným projevem své říje, včetně abnormálního chování v přítomnosti hřebců.
Následná celoživotní bilance chovného využití klisny ARNIKA naše dřívější hodnocení v roce 1984 v podobě odborného mínění dokonale vystihuje. Tato klisna, za dobu dvanáctiletého zařazení do reprodukčního procesu, dala pouze ve dvou (!) případech potomka, který se prezentoval na dostihové dráze. Prvním se stala věhlasná ARVA, nositelka klasické Trojkoruny a druhou, o dva roky později narozená ARCOLA po AMYNDAS, která však z hlediska své výkonnosti patřila do průměru svého ročníku, bez zaznamenání hodného úspěchu na dostihovém oválu. Ve zbývajících devíti letech zůstala ARNIKA 3 × jalová, 4 × nepřipuštěná, 1 × svůj plod vstřebala a v jednom případě její hříbě po porodu uhynulo. Na základě svých vlastních, praktických zkušeností, je blíž pravdě skutečnost, že ominózní klisna nebyla vůbec připuštěna až v osmi případech. Který chovatel plnokrevníků by však svůj nezdar veřejně přiznal, navíc, když tvořil pomyslný vrchol jejich chovu v rámci bývalého Československa, že?
Dlužno předeslat, že již zmíněný svět chovatelů anglických plnokrevníků, v důsledku své ostré vyhraněnosti vůči sféře chovatelů dalších plemen koní vytvořil prostředí, ve kterém prakticky každý poznal každého, a to doslova napříč celou funkční nebo pracovní hierarchií: od ředitelů po „futráše“. A byť se jednalo o uzavřenou a svým způsobem privilegovanou společnost, vně tohoto světa probíhala nevyhlášená řevnivost, boj o prvenství, tvrdá soutěživost. Ať už se týkala získání plemeníka ze zahraničí, chovatelských úspěchů, prodejních cen dosažených na dražbách až po triumfy v prestižních dostizích. Součást tohoto klimatu tvořilo také lanaření, přetahovaní nejlepších chovatelů, trenérů a žokejů od konkurence do vlastních stájí.
Jednou z mnoha platforem nevyhlášené „války“ mezi chovateli koní tohoto plemene se nutně muselo jednou stát také prověření chovatelské zdatnosti či schopnosti vrátit hostující klisnu vyléčenou z vleklého onemocnění, připuštěnou a v neposlední řadě také v ověřeném stavu zabřeznutí původnímu majiteli, a to vše v časové lhůtě dvou až tří měsíců. Pokud přicházely klisny za vybraným plemeníkem v poslední fázi březosti, povinnost domácího chovatele se rozšířila o optimálně provedené, bezproblémové ohřebení neznámé plemenné klisny a kvalitní zaopatření novorozeného hříběte. Zmíněný faktor, o němž se neslušelo mluvit přesto, že byl prakticky všudypřítomný, působil motivujícím efektem ve smyslu výzvy každého chovatele v duchu: „Ukážeme vám, že na co jste vy sami doma nestačili, my dokážeme hravě zvládnout!“ Byť za pojem „hravě“ bylo několikanásobně větší vynaložení nákladů a práce, než úsilí věnované ve standardních podmínkách fyziologicky přirozeného/obvyklého průběhu reprodukčního chování klisen.
Takovou výzvou s prostorem pro uhájení vlastní odborné, profesní prestiže se stal případ napajedelské chovné klisny ARNIKA odeslané do hřebčína Šamorín, farmy Kvetoslavov na připuštění k nejcennějšímu a také nejkvalitnějšímu, resp. nejpřínosnějšímu pepiniérovi Československa, kterého v dané době reprezentoval z Irska importovaný SCOTTISH RIFLE.
Naše maximální úsilí, o připuštění protraktované napajedelské klisny motivovalo – kromě uhájení stavovské cti – také povědomí o excelentním původu našeho moravského hosta. ARNIKA (1978), tmavá hnědka po LIBANON z ARIE, po WIESENKLEE z ARAMO, po ARBAR (FKP) z PARAMO, po PARIS z THEANO, po TOURBILLON (PKF, sv. XXX., s. 498). Do Československa se dostala tato pozdější zakladatelka mateřské linie č. 9 v těle matky ARAMO, pocházející z proslaveného francouzského chovu Marcela Boussaca. Svou rovinovou třídu prokazovala ARNIKA jak ve dvou, tak ve třech letech (66,5/74 kg). Nejvýznamnější úspěch této rodiny dosáhla vítězstvím v jarní klasice (JCK) klisna ARIE.
Naši snahu s potencionální možností zprostředkovat odchov veleúspěšného koně v klasických dostizích podporovala výkonnost jeho otce, SCOTTISH RIFLE, který byl 4 × 5 prochován na HYPERION-ova otce GAINSBOROUGH. Pocházel z crossu FAIRWAY × HYPERION doplněného zejména liniemi TRACERY, SOLARIO, ASTÉRUS a SON-IN-LAW.
Vysvětlení naší snahy hraničící, ev. překračující pojem maximálního úsilí o připuštění klisny ARNIKA motivovalo – kromě stavovské a odborné cti – také povědomí o excelentním původu této hostující napajedelské klisny. Našemu osobnímu hlubokému přesvědčení, korespondujícímu s realitou o vlastním nezastupitelném podílu na vytvoření/vzniku nositele klasické Trojkoruny, ztělesněné zázračnou klisnou ARVA, dala nakonec za pravdu – jako již nesčetněkrát v dějinách lidstva opět až samotná historie. V daném případě v nutnosti překonat dva fenomény současně z oblasti reprodukce těchto zvířat: tzv. tichou, utajenou říji v kombinaci s vrozenou averzí (aktivním, nesmlouvavým fyzickým odporem) klisen vůči přítomnosti jakéhokoliv hřebce, pepiniera. K potvrzení předcházejících obecných konstatací uvádím stručný přehled celoživotní reprodukční kariéry její matky, napajedelské chovné klisny, příslušnice rodiny 9, kterou reprezentovala ARNIKA:
Rok 1982 : zařazena do chovu
Rok 1983 : ohřebená 5.5., hřebec, ryzák po ARCARO; úhyn téhož roku
Rok 1984 : jalová po BEHISTOUN; připuštění se SCOTTISH RIFLE v hřebčíně Šamorín
Rok 1985 : ohřebená 17.3., klisna, ryzka po SCOTTISH RIFLE: ARVA
Rok 1986 : nepřipuštěná v hřebčíně Napajedla
Rok 1987 : ohřebená 19.3., klisna, hnědka po AMYNDAS: ARCOLA
Rok 1988 : nepřipuštěná v Napajedlích
Rok 1989 : nepřipuštěná v Napajedlích
Rok 1990 : jalová po CHIAVARI
Rok 1991 : jalová po SHARP END
Rok 1992 : vstřebala po LINCOLN
Rok 1993 : nepřipuštěná v chovu Dr. Kuje, vyřazená z chovu
Z vlastní chovatelské praxe vím, že než aby pracovníci chovu koní poškodili své odborné, profesionální renomé, např. svou neschopností připustit svěřenou klisnu z jakéhokoliv důvodu, uvedou do primární dokumentace jako důvod reprodukčního období bez odchovu hříběte „vstřebání“, „potrat“, „potrat dvojčat“ nebo „jalovost“ po údajném, neověřitelném připuštění. Nepřipuštění chovné klisny v období mezi 15. únorem a 15. červnem toho kterého roku je podle mého soudu nejzávažnějším odborným selháním chovatele, kterému byla chovná klisna svěřena!
Střih. Je podzim, 28. 9. 1988. Přijíždím do Prahy rychlíkem v kupé I. třídy na režijní lístek, což je privilegium všech zaměstnanců Československých vlakových pošt, u nichž jsem zaměstnancem. Na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli stojím u živého plotu oddělujícího diváky od dostihové dráhy, přibližně 100 metrů před cílovou metou. Z tohoto místa vyhlížím startovní pole posledního klasického dostihu sezony, St. Leger. A již zatáčí pestrobarevné pole koní a jezdců do Lahovického oblouku. U distance již rozeznávám jednotlivé koně, na čele s nepřehlédnutelnou ryzkou – sólistkou. Za několik okamžiků se zdánlivě nezvladatelná masa koní prožene kolem mého stanoviště za doprovodu nadšeného chorálu přihlížejících diváků, který zvýrazní ocelová stavba tribuny. „Co chybělo, aby se slavil někdo jiný!“ mi vylétlo bezděčně z úst. „Já vím!“ byla reakce mladého muže po mé pravici. „Aspoň někdo“, pomyslel jsem si v duchu. Stejná reakce následovala i na mou další samomluvu, ukončenou doběhnutím posledního koně. Pocit, který v mém nitru převládl onoho podzimního odpoledne, bylo dodatečné uspokojení z odpovědně vykonané práce a oživnutí zdánlivě navěky zasutých vzpomínek na dramatické události z jara roku 1984… Pod dojmem citované poznámky neznámého diváka jsem se cítil přibližně tak, jako Jay DeFeo , když popisovala o čem sní: Jednou se znovu narodí jako někdo jiný, prochází labyrintem chodeb obrazárny moderního umění, z jednoho sálu do druhého, když vtom zaznamená, že před jejím životním dílem v podobě obrazu zhotoveného složitou kombinovanou technikou stojí kdosi a soustředěně si prohlíží její dílo. Dojde až k němu. „Víte“, řekne, „to jsem vytvořila já.“ Ten rok (1988 – pozn.autora) jsem se k tomu dlouho chystal, ale svůj okamžik jsem si nakonec přece jen prožil. Někdy je nám dopřán jen pouhý okamžik, ale i ten může stačit.
Životní pouť klisny ARVA započala roku 1985 v hřebčíně Napajedla. Na dražbě ročků ji získal za rekordní protihodnotu 530 000 Kč Plemenářský podnik Topolčianky. Jako dvouletá z pěti startů ARVA zvítězila 4× (Cena Masive, Geschův memoriál, Cena zimní královny a v jednom dostihu III. kategorie). Jako tříletá zvítězila ve Velké jarní ceně a v mezinárodní Ceně Turf clubu, v 68. ročníku Československého derby, ve kterém ji sedlal rakouský žokej William Lord, který po vítězném proběhnutí cíle prohlásil: „ARVA je nejlepší kůň, kterého jsem kdy jel. Její závěr je raketový.“ Nezapomenutelné je také její vítězství v Memoriálu Ing. B. Tichoty. Triumfem si také v posledním klasickém dostihu sezony – v St. Leger současně vybojovala klasickou Trojkorunu. „ARVA ve svém posledním startu byla opět fantastická, bojovala, její cval však již zdaleka neměl v sobě tu lehkost z jarních a letních měsíců. Na jednodélkové vítězství to přesto stačilo!“ uvedl dobový tisk. O mimořádnosti jejího úspěchu svědčí skutečnost, že posledním nositelem tohoto prestižního titulu v Československu byl hřebec BLYSKAČ, a to o 32 let dříve, v roce 1956. Počáteční úvahy o případném světovém prvenství klisny ARVA v souvislosti se ziskem Trojkoruny byly na základě zevrubného zkoumání dostihových ročenek posléze korigovány. Zjistilo se totiž, že stejný úspěch dosáhla 111 let předtím, v r. 1877 „zázračná klisna“ KINCSEM maďarského původu. Ta svou Trojkorunu získala pro Rakousko-Uhersko vítězstvím v Trial Stakes (obdoba Velké jarní ceny na 1600 m) odběhnutém v Bratislavě, v Preis des Jockey Club (Österreichisches Derby) ve Vídni a v St. Leger na 2800 m v Pešti.
Držitelka klasické Trojkoruny ARVA pochází ze spojení FAIRWAY × FERVOR s důležitým/významným postavením linií SOLARIO, HYPERION, GAY CRUSADER, NEARCO a DJEBEL. V anketě členů Turf clubu za rok 1988 ARVA získala 90,3 % z preferenčních hlasů a obdržela ocenění „Kůň roku“, když »vyhrála téměř vše, co se nabízelo«. Byla suverénním králem dostihové sezony 1988 a současně nejvýraznější koňskou osobností československé historie v oblasti chovu anglických plnokrevníků. Především naší zásluhou! A má role v tom celém? Jen jsem si konal svou práci, za kterou jsem byl (mizerně) honorován! Tak jsem činil, ostatně, po celou svou chovatelskou dráhu...
Problémová klisna ARNIKA v hřebčíně Šamorín - Kvetoslavov
Šimla z Erlenhofu
Na rubu monografie Etológia koní z roku 1993 je ilustrační fotografie zobrazující mou vlastní podobu z jara r. 1990 ve společnosti plnokrevné bělky a jejího hříběte na pastvě, tj. z období mého působení v prestižním západoněmeckém hřebčíně Erlenhof s chovem anglických plnokrevníků. Zdůvodnění umístit právě tuto fotografii na obal knihy a současně zařadit komentář o této chovné klisně mezi TOP 14 neopomenutelných koní mého života se pokusím vysvětlit v následujícím textu.
Na základě interního reglementu, uplatňovaného bezvýhradně v hřebčíně Erlenhof, musel být u každého hřebení přítomen hlavní manažer v osobě Jens, Freiherr von Lepela. To znamenalo, že prakticky v každou denní nebo noční hodinu. Velkou část porodů jsem – ke své potěše ohlídal a provedl sám. V momentu, kdy hříbě přicházelo na svět, domácím telefonem jsem tuto skutečnost oznámil panu doktorovi, který se během několika málo minut dostavoval. Ohřebení klisny a následná péče o novorozené hříbě se již ukončilo pod jeho dohledem. Také následující případ se udál v závěru ohřebovacího období, někdy v polovině května téhož roku. Byť fyziologicky přirozené hřebení neznamená výraznější problém ani pro méně zkušeného chovatele koní, případ o kterém se hodlám zmínit, vybočil ve všech myslitelných ohledech z pravidel, které vnímám jako standardní.
Pan doktor v to dopoledne odjel na frankfurtské letiště a odtud menším tryskovým letadlem do Hamburgu na zasedání západoněmeckého Jockey clubu. Jeho návrat byl plánován ve večerních hodinách téhož dne. Odpoledne se areálem hřebčína roznesla zpráva, že u bělky, získané z maďarského plnokrevného chovu hřebčína Dióspuszta, ve vlastnictví jednoho z nejvýznamnějších západoněmeckých pivovarů, a to Wahrsteiner, se nečekaně objevily příznaky blížícího se hřebení. Předák ošetřovatelů, Ir John O‘Connor v doprovodu dalších pracovníků vyhodnotil chování klisny, jako její přípravu k přivedení potomka na svět. Někdo další pak zprostředkoval tuto zprávu manželce Dr. Lepela. Bělka absolvovala obligátní pohyb v prostoru porodního boxu včetně hrabání, tj. chování, které etologie označuje termínem „stavění hnízda“. Problém nastal poté, když klisna po ulehnutí setrvala v této pozici pouze několik desítek vteřin a místo pokračování porodu se stavěla na všechny čtyři. Toto její chování se ještě několikrát opakovalo, a to i ve fázi, kdy se v porodních cestách již objevily hrudní končetiny hříběte. Personál hřebčína se všemi prostředky snažil přimět klisnu k ulehnutí, aby ohřebení proběhlo bez rizika, ve fyziologicky přirozené poloze. Jejich snaha však byla marná. V tom okamžiku jsem se organizace porodu ujal sám. Vykázal jsem přítomný personál z boxu s prohlášením, že s provedením porodu v případě pochodujících klisen mám již ze své praxe vlastní zkušenost. Proto vím, že ani teď to v mé režii nedopadne jinak! Stačila pohotovost a obratnost, především při zabránění nekontrolovaného pádu mohutného hříběte v záplavě plodové vody, která mi doslova promáčela jediný civilní oděv. Po obvyklém ošetření novorozené ryzky a menší pomoci při jejím klátivém vstávání a přistavení k sání jsem se už mohl věnovat vlastní očistě. Opouštěje box jsem koutkem oka zaznamenal, že mezi přihlížejícími byla po celou dobu také paní Lepel a starý pan Bartels, ošetřovatel plemenných hřebců – SOLARSTERNa a NEBOSe.
Navečer vedly první kroky Dr. Lepela (ostatně jako všech lidí, kteří jsou pověřeni řízením chovů anglických plnokrevníků) do porodnice. Zde mu byla přítomným personálem a také chotí pana Dr. Lepela zodpovězena otázka: „Kdo provedl porod? “ A také popsány specifické detaily jeho nestandardního průběhu. Druhý den mi Dr. Lepel nabídl zaměstnání, formou odborné spolupráce, také v následujícím roce 1991. Před mým odjezdem ještě dodal: „Ať vás tu mohu uvítat příští rok, také s Vaši paní!“
Přesto, že jsem napřesrok nevyužil velkorysé nabídky pokračovat v obapolné přínosné spolupráci, navíc v podmínkách hřebčína, který řadí odborná veřejnost k světové extratřídě, naše osobní a odborné kontakty trvají nepřetržitě až do současnosti. Bez ohledu na to, zda místem chovatelských a manažerských závazků pana Jens, Freiherr von Lepela je Evropa nebo USA.
|
|
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
