Sága rodu Duruttya, ukázka z kapitoly:
MOJI NEZAPOMENUTELNÍ KONĚ
Sestavování seznamu/jmen vlastních nezapomenutelných koní přinášelo v době svého vzniku a také poté nesmírně vzrušující zážitek, ani ne tak pro to, co se mi podařilo do knihy zařadit, jako pro to, co všechno jsem musel opomenout. Jinak řečeno: tento seznam musí končit formulí „a tak dále“. Jsem si jist, že mnoho lidí se mne bude tázat, proč v této knize ten či onen kůň chybí. Podlehl-li bych pokušení rozšířit zmíněný seznam vlastních oblíbenců, tato kniha by musela mít alespoň tisíc stran, ne-li ještě víc. Jsou hranice, které nepovažuji za možné, ani rozumné k překročení. Z toho důvodu námi uvedený seznam má za cíl naznačit rozsáhlost seznamu podobně hodnocených koní.
Zařazení tematické kapitoly, kterou jsem nazval Moji nezapomenutelní koně, do obsahu knihy vzpomínek mi umožňuje volný průchod reminiscencemi na objekty mého celoživotního osobního i odborného zájmu. Přesto, že mi prošla pod rukama dobrá tisícovka koní a dalším stovkám těchto zvířat jsem byl povinen věnovat svou pozornost z titulu své profese, nepostrádám schopnost si z tohoto množství vybavit téměř každého z nich: díky detailům jejich exteriéru, zvláštním okolnostem našich setkání nebo jedinečným situacím, na které prostě nebylo možné zapomenout. Fenoménem napomáhajícím rozpomínání se stala skutečnost, podle které každý jeden kůň disponuje osobitým charakterem. Jejich šíři a variabilitu – při bližším poznání – lze přirovnat k variabilitě charakterů jednotlivých členů lidské populace. Ze zmíněného poznatku časem vzniklo mé pevné přesvědčení, že kolik existuje lidských povah, tolik existuje i povah koní!
Je nesporné, že v době své profesní dráhy jsem se setkal – z hlediska publicity – se slavnějšími, ve finančním vyjádření dražšími, z hlediska exteriéru dokonalejšími, z hlediska původu cennějšími a z aspektu pracovního využití výkonnějšími koňmi, než jaký obsahuje můj soukromý výběr. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že právě uvedeným/vyvoleným koním patří místo v předloženém souboru. Společnost koní, kterým věnuji svou vzpomínku, je navýsost heterogenního složení. Vedle slavného Derby vítěze nacházíme neznámého tažného koně, žijícího a pracujícího v česko-bavorském pohraničí. Jen několik stránek dělí od sebe osud nejdražšího anglického plnokrevného hřebce od mého osudového setkání s valachem po čtvrtstoletí, které se odehrálo v nejzazším koutu východního Slovenska. Přes nepopiratelné protiklady ve skladbě mého osobního výběru, všichni prezentovaní koně si zasloužili prostor ke krátké vzpomínce. Minimálně z jednoho prostého důvodu: výrazným způsobem ovlivnili v určité fázi můj osud, mé životní směřování, mou osobnost, mé vědomosti. V konečném důsledku můj pohled na podstatné hodnoty života. Vzpomínkou na některé z nich splácím alespoň část svého emocionálního dluhu. Doufám a věřím současně, že jsem se díky nim stal o něco lepším člověkem…
Podle názoru nejvýznamnějšího, anglicky píšícího skotského filozofa, myslitele, historika, knihovníka, esejisty a spisovatele 18. století Davida Huma, proslaveného svým racionálním zdůvodněním možnosti zázraků (tzv. Humeova břitva), a to definováním porušení přírodních zákonů je zřejmé, že „předůležitým pramenem krásy koní u všech jest výhoda, kterou jim poskytuje určité ustrojení jejich údů a článků ve shodě s tím způsobem života, ke kterému jsou přírodou určeni. Správné poměry koně, popsané Xenophonden a Vergiliem, jsou tytéž, jaké v současnosti uznávají moderní jockeyové, poněvadž základ jejich jest týž, totiž zkušenost toho, co jest u koně škodné neb prospěšné“.
Železník
Z Top-Ten koní mého výběru nemůže chybět ani mnou odchovaný ŽELEZNÍK. Jeho trenér se o něm vyjádřil slovy: „Škaredý Železník!“ Sám kontruji: pokud jej hodnotíme exteriérově, prizmatem anglických plnokrevníků, pak ano. Ale Železník nebyl plnokrevníkem, nýbrž nepovedeným křížencem kdečeho, s vyštěpením všeho (…) mnohého negativního, vulgo – neestetického. A co teprve jeho matka, pane trenére! Ale ty prachy a sláva, kterou jste si na něm vydobyl stála za to, že? Možná ani ne, když jste za Vašeho trenérského období jedinkrát (!) nevzpomenul, že Váš svěřenec pochází ze šamorínského/kvetoslavovského chovu… Druhé klišé, kterým se ohlupuje laická veřejnost zní: „typický“ případně „netypický“ anglický plnokrevník. Co je to zač ten „typický“? Existuje vůbec takový? Odpovím sám, abych vám ulehčil námahu s hledáním takové definice, neboť je to marnění času. Ti, kteří tomu skutečně rozumí, a ne pouze rozumují, rozlišují pouze a výhradně mezi plnokrevníkem, který má vlohy/schopnost k podání výkonu a tím, který ho prostě nemá. Bez ohledu na pofiderní typičnost!
Argumentů pro jeho připomenutí je hned několik. ŽELEZNÍK je nositelem titulu „Kůň století České republiky“. Během své dostihové kariéry se stal ve třech ročnících ankety Turf clubu „Koněm roku“. ŽELEZNÍK je stále jediným (!) čtyřnásobným vítězem nejtěžšího překážkového dostihu evropského kontinentu, Velké pardubické steeple-chasse v její 128-leté existenci (v r. 2018) a prvním pokořitelem hranice 10 minut ke zdolání distance 6900 metrů (9 min 56,13 s). Během své dvanáctileté dostihové kariéry absolvoval 58 dostihů, z nichž ve 30 dosáhl vítězství, 13× se umístil na druhém až pátém místě a pouze v 15 startech se neumístil. Na dotacích svým majitelům vyběhal 1 723 800 Kč. Objektivní hodnocení úspěšnosti ŽELEZNÍKa nemůže postrádat informaci technického rázu, a to skutečnost, že dráhu Velké pardubické absolvoval ještě v době před nesmyslným, neodůvodněným a především nekvalifikovaným zlehčením překážek jejího kurzu, především těch, které měly v historii tohoto dostihu zásadní vliv na konečný výsledek startujících koní. Především se to týká Velkého Taxisova příkopu a Velké vody.
Při čtení následujících řádků musíme mít na paměti dříve neznámé a nepublikovatelné skutečnosti, jejichž podstatou je fakt o nepříslušnosti sovětských/ruských koní k plemenu anglického plnokrevníka. Tato skutečnost, kterou nelze nazvat jinak než podvodem dvacátého století, citlivě zasáhla československý plnokrevný chov a poškodila jej jak morálně, tak po ekonomické stránce. V prvním případě způsobila ztrátu důvěryhodnosti u drtivé části odborné a laické veřejnosti. Ve druhém zmaření úsilí úzce specializované vrstvy hipologické obce, resp. finančních nákladů, které do chovu koní obecně, a plnokrevného chovu zvlášť, byly od nepaměti investovány ve větší než omezené míře. A také entuziasmus a obětavost většinou bezejmenných, poctivých, věci oddaných profesionálů. Tyto ztráty dosáhly na základě našich předběžných, hrubých propočtů několika set milionů až miliardy korun.
Na vzniku zmíněných škod celospolečenského dosahu se spolupodepsalo především politikum bývalého totalitního režimu, princip jeho fungování, které nemilosrdně potíralo, vytěsňovalo, umlčovalo a všemi prostředky negovalo konstruktivní a objektivní odbornou kritiku za současného uzurpování rozhodovacího práva ve všech oblastech společnosti. Z tohoto poznatku je tudíž zřejmé, že za konstatovaný podvod 20. století byl zodpovědný jedině a výhradně československý totalitní systém zneužívající svou nekontrolovatelnou moc, kterou uplatňoval skrze konkrétní, obecně známé, identifikovatelné subjekty, ev. instituce, jejichž nekvalifikovanost či neschopnost byla v oné době kompenzována členstvím v komunistické straně. Výsledný, konečný efekt jejich zhoubné činnosti nelze hodnotit/vnímat jinak než jako sabotáž vůči státu a jeho lidu.
Paradoxem je, že v případě tohoto nejznámějšího koně Československa se musí přepisovat historie zaznamenaná v desítkách odborných knih, stovkách článků, ročenkách, bulletinech, agenturních zprávách právě tak, jako na webových stránkách, blocích dostupných jak doma, tak v zahraničí . Důvodem je skutečnost, že obsahují celou řadu zavádějících informací, nepravd a polopravd, z nichž nejpodstatnější je definování plemenné podstaty tohoto zázračného koně. Náš následující text má za cíl především napravit důsledky kolosálního podvodu století, který vznikl mimo náš dosah, za hranicemi Československa, ovšem za přispění a vydatné podpory domácích subjektů, odpovědných za řízení chovu koní v Československu, a to od dobře informovaných ministrů přes generální ředitele podniků zahraničního obchodu, ředitele plemenářských podniků, peněžních ústavů až po pověřené osoby realizující výběry a nákupy koní na území SSSR/Ruska.
Umožnili to také domácí koryfejové vědeckých a pedagogických ústavů socialistického/komunistického typu, kolaboranti, zkorumpovaní odborní pracovníci dosazení do svých pozic rozhodnutím stranických aparátů, až po – nám dobře známé úředníky ministerstev zemědělství, zajišťující a organizující nákupy koní, a konče referenty podniků zahraničního obchodu.
O mezinárodní ostudě ani nemluvě! Nejzajímavějším aspektem zmíněného zločinného spolčení zůstává jeho – přes 30 let trvající – nerušeně provozovaná praxe. V žádném případě se nelze domnívat, že se tak dělo z titulu nevědomosti lidí jakýmkoliv způsobem napojených na dovoz falešných plnokrevníků (pozn.: když to napadlo nás, stojící mimo bezprostřední dění, muselo to zákonitě napadnout i jiné...). Taková hromadná celoplošná anamnéza tzv. profesionálních „lodivodů“, organizujících příslušný referát zemědělství, je z oblasti utopie. A když neplatí uvedená premise, pak ji musí nahradit jiná, závažnější z oblasti etiky, morálky, soudnosti, profesní čestnosti a zdravého rozumu umlčeného ochotou ke korupci, k zneužití služebního postavení, k zisku mrzkého peníze, kariérismu, odborné krátkozrakosti, vědecké impotence, zpronevěření se přísaze dané při inauguraci… Vlastně dochází k popření všech norem, zákonů a pravidel elementární lidské slušnosti!
Celá popsaná ne-normální situace nemohla být výplodem ničeho jiného než stejně ne-normálního společenského zřízení. Socialismus a jeho komunistická ideologie implantovaná do hipologie v ní působila efektem zhoubného nádoru rozežírajícího tento obor. Metastáze rakovinového ložiska zasáhly všechny oblasti chovu a využití koní, nenechajíce bez povšimnutí ani její nejcennější část, kterou reprezentuje chov anglických plnokrevníků! Bylo to něco, co všichni v Československu dělali, ale nikdo to nepřiznal… Napadá mne, v rámci zkoumání tohoto kolosálního zločinu, kdo s tím vlastně začal? A kde? Čí nápad to byl? Čeho chtěl tím dosáhnout? Jak to, že se nikdo neubreptl a nevykecal to někde „u piva“? Kdo sestavoval plány a dával příkazy nakoupit falešné plnokrevníky v Rusku? Bylo to v rámci konání meetingů konaných v Moskvě v roce 1955? Kolik „brali“ soudruzi v Rusku, aby se to od nich vůbec odebíralo? Existoval na to v Československu „rozdělovník“? Podle jakého klíče? Nákupy se přece realizovaly an block! Nikdo nejel do Ruska pro tyto koně pro vlastní potřebu, stáj, chov apod.! Kdyby se jen zlomek „oknem vyhozených prostředků“ na falešné plnokrevníky vložil do uvážlivého, promyšleného importu z chovů vyspělého světa, kde mohl být dnes náš anglický plnokrevný chov…?
S odvoláním na plemennou knihu anglických plnokrevníků první tři nepravé plnokrevné klisny importované ze SSSR putovaly do chovu hřebčína Napajedla v roce 1955. Všechny pocházely z hřebčína Voschod: FLEJTA, hnědka, nar. 18.03.1948 po TARZAN z FASCIJA; GASSAMA; ryzka, nar. 2.03.1946 po SEKTOR z GRACIA III. a ISTOMA, ryzka, nar. 6.01.1950 po ISPIT z TABLETKA II. Tyto klisny zanechaly 15 hříbat, z nichž pět klisen bylo po absolvované dostihové kariéře zařazeno do chovu (dvě s původem po GRADIVO, a další tři po LOTOS, MASIS a BALTIC BARON). Hřebec GASTON, ryzák, nar. 22.02.1956 po BALTIC BARON z GASSANA se stal plemenným (!) hřebcem ve svém domovském hřebčíně Napajedla.
Pozoruhodným společným znakem importovaných klisen ze SSSR, a také jejich dcer zařazených do chovu, byla nadprůměrná plodnost (80,4 %), resp. porodnost (78,6 %).
Pro objektivní a nezkreslený pohled na ŽELEZNÍKa, z hlediska jeho temperamentu a charakteru, ev. růstu a vývoje v době jeho odchovu v hřebčíně Šamorín-Kvetoslavov, je nutné v úvodu vyslovit konstatování, že nebylo by korektní obecné srovnávání výše uvedených aspektů s populací anglických plnokrevných ročků, ani s příslušníky jeho generačních, stejně starých hřebečků. V zrcadle současných poznatků je nutné zřetelně a jednoznačně deklarovat, že píšeme-li o ŽELEZNÍKovi, nepohlížíme již na něj jako na reprezentanta anglického plnokrevného plemene, nýbrž jako na produkt sovětskou vládou nařízeného, a tudíž centrálně organizovaného hybridizačního procesu prováděného v průběhu celého období 20. století na území Ruska, resp. Sovětského svazu. Jeho produkty se ve velkém počtu dostávaly na evropský kontinent v období po druhé světové válce, především pak v letech 1960 až 1990.
Mějme při čtení následujícího textu na paměti také skutečnost, potvrzenou nezávislými zdroji v podobě vědecké práce, resp. rozhodnutím Jockey clubu ČR z roku 1997, o prokázané nepříslušnosti koní dovážených do Československa/Česka a dalších zemí střední Evropy k plemeni anglického plnokrevníka.
Matka ŽELEZNÍKa, jmenovitě ŽELATINA, byla odchována v hřebčíně Dněpropetrovsk (SSSR). Podle našich výzkumů se jedná o tradiční chovnou oblast donského koně, na němž byl postaven pokus o vyšlechtění vylepšeného plemene, schopného svou konstituční tvrdostí a odolností konkurovat reprezentantům nefalšovaných, tj. původních anglických plnokrevníků.
Co vlastně víme o donském koni, který prokazatelně stojí za fyzickou podobou, genetickou podstatou a v konečném důsledku také za nespornou úspěšností ŽELEZNÍKa v překážkových dostizích? Původním zeměpisným územím tohoto plemene je donská step mezi veletoky řek Volga a Dněpr a obývaná místními Kozáky. Na vytváření donského plemene se od 18. století podílelo mj. velmi odolné nogajské plemeno mongolského původu, koně severního Íránu, perský arab, turkmenský kůň, pouštní koně příbuzní achaltekinci a v neposlední řadě také karabach, horský kůň z oblasti Karabachu v Ázerbájdžánu. Jeho plemenným znakem je charakteristická ryzá barva srsti, jejíž původ hledejme ve vlivu persko-karabažských hřebců.
Moderní podoba donského koně vznikla postupným křížením. V první etapě orlovským klusákem, ve druhé etapě střeleckým arabem (v podstatě anglo-arabem) a ve finální fázi anglickým plnokrevníkem, díky čemu lze hodnotit plemeno donského koně jako jeho ustálený typ. Příslušníky zmíněného plemene charakterizuje nesmírná odolnost, schopnost celoroční existence pod holým nebem, skromnost, otužilost, nenáročnost z hlediska podmínek ustájení, výživy a kvality ošetřovatelských prací. V současné době se donský kůň testuje na dostihové dráze ve třech letech a ve vyšším věku na dlouhých distancích. Kohoutková výška hůlková je v rozmezí od 160 do 168 cm.
Jeho exteriér charakterizuje přiměřeně masivní, statný, silně stavěný trup (ani vzdáleně nepřipomínající ušlechtilost anglických plnokrevníků!), výrazný kohoutek, strmé uhlování krátké lopatky, delší končetiny s francouzským (kravským) postojem, tendence k šavlovitému postoji, zpravidla strmé spěnky, nízko nasazená oháňka, krátký a ostrý úhel zavěšení hlavy, v důsledku čeho je méně pohyblivá. Souhrn zmíněných exteriérových nedostatků nebo specifik potvrzuje jeho pohyb, který je poněkud svázaný a těžkopádný. Chody jsou sice pravidelné, ale málo elegantní, s absencí pružnosti, tudíž pro jezdce nepříliš pohodlné. Plec je nápadně krátká. Klouby neúměrně velké. Hrudník široký, dobře klenutý s kolísavou hloubkou, kopytní rohovina zdravá, pevná a tvrdá.
Z hlediska temperamentu se jedná o optimální charakteristiku zmíněných znaků. Takovou je vytrvalost, skromnost, nevzrušivý až flegmatický temperament. Volba donských koní při vytváření nového plemene koní Buďonného se ze všech zmíněných aspektů jeví jako promyšlená, racionální.
Kůň Buďonného je v podstatě ruský polokrevník, vzniklý křížením donských koní s anglickým plnokrevníkem. Toto plemeno je chováno na Ukrajině, v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, tj. v jižních částech někdejšího SSSR. Většina koní ruského původu je charakteristická svou vytrvalostí. Tato vlastnost se uplatňovala v dálkových distančních soutěžích právě tak, jako v dostizích typu steeple-chase a cross-country. Historie Velké pardubické steeple-chase eviduje celou řadu vítězů s příslušností k plemeni koně Buďonného. Dominantní barvou těchto koní je ryzá barva díky 80% zastoupení v populaci.
ŽELEZNÍKovu matku ŽELATINA její chovatel, resp. majitel hřebčín Dněpropetrovsk), vyřadil pro její naprostou netypičnost, nepodobnost k deklarovanému původu anglických plnokrevníků, kterýžto fakt byl vyjádřen, kromě jiného, také její prodejní, symbolickou cenou (2000 rublů)…
Aby taková antireklama ze šamorínského chovu nekazila celkový dobrý dojem, byla ŽELATINA odsunuta v roce 1975 do Graditzu na připuštění k východoněmeckému derby-vítězi ZIGEUNERSOHN.
ŽELEZNÍK přišel na svět 29. dubna 1978 v bývalém pruském, nyní východoněmeckém hřebčíně Graditz nedaleko Torgau u Drážďan. Do pozice vedoucího chovu anglických plnokrevníků v hřebčíně Šamorín-Kvetoslavov jsem byl uveden 1. října 1978. Právě včas, abych provedl odstav hřebečka, ryzáka malého vzrůstu, evidovaného pod jménem ŽELEZNÍK od jeho nevzhledné matky, s naprosto nekorektním fundamentem, ne-plnokrevného exteriéru a vlastně i temperamentu a charakteru. Další období ukázalo, že ŽELEZNÍK byl také posledním, šestým potomkem této klisny. Nebylo v československém chovu anglických plnokrevníků, konkrétně chovných klisen s horší výkonností ve dvou, resp. ve třech letech (nebereme-li v úvahu výkonnost dalších klisen importovaných ze SSSR), než jakou se prezentovala ŽELATINA (34,0/35,5 kg), producentka tří nevýkonných potomků (30.5; 42,0; 31,0 kg). Pouze ŽITOMÍR (po SALON), uplatňující se v překážkových dostizích, dosáhl hodnocení nad průměrem svého ročníku (57,0 kg). Rovinovou třídu neprokázal ani ŽELEZNÍK.
Celý život jsem vyznával názor, že na exteriéru plnokrevníka v jejich chovu záleží nejméně, jestli vůbec. Za předpokladu, že takto hodnocený kůň podává očekávaný výkon! Pokud je tomu naopak, nutí mne to k zamyšlení ohledně důvodů podprůměrné výkonnosti. Mou reakcí při pravidelném každodenním pohledu, mj. na hříbě motající se kolem své matky, bylo významné mlčení. Méně společenského taktu projevoval při tomto hodnocení jejich stabilní ošetřovatel. Jednou se už neudržel a pravil: „Co už mohlo vzniknout dobrého ze spojení ruské báryšně a fašisty?“
Naše úvahy ve světle současných znalostí a vědomostí, a to jedné velevýznamné a dalších doplňkových údajů, tímto korigujeme. Především se to týká plemenné příslušnosti ŽELEZNÍKovy matky ŽELATINA, která – v rozporu s údaji uvedenými v Československé plemenné knize anglického plnokrevníka – byla užitkovou kříženkou donského koně s anglickým plnokrevníkem. 98 % těchto koní nedisponuje rovinovou třídou. Většina kříženců nemá typickou hnědou barvu plnokrevníků. Dospívají ve vyšším věku, ve srovnání s originálními plnokrevníky minimálně o dvanáct měsíců později. Dožívají se vyššího věku. Kříženky mají vyšší procento/podíl fertility a natality. Kříženci postrádají řadu charakteristických prvků anglických plnokrevníků, právě tak jejich temperament a charakter. Potomci kříženců nedědí výkonnost svých rodičů. Trojnásobného vítězství jednoho koně ve Velké pardubické dosáhly výhradně importy ze SSSR.
Princip subjektivního hodnocení/posuzování exteriéru koní obecně koresponduje se stejným pohledem a následnou tvůrčí reflexí umělce. Portrét ŽELEZNÍKa zpracovaný technikou olejomalby akademickou malířkou Ivanou Jurnou-Lipskou je ze zmíněného aspektu reprezentativním, neidealizujícím dílem umělce, poskytujícím možnost konfrontace s hodnocením tělesné stavby očima odborníka – hipologa, komentovaný v předcházející části našich vzpomínek. Umělec – specialista na zpodobňování koní portrétoval ŽELEZNÍKa, tohoto výjimečného cracka, v jeho vrcholné dostihové formě, resp. výkonnosti. Málo vídaný reálný obraz tělesné stavby, včetně všech námi hodnocených tělesných proporcí, podstatných pro optimální funkčnost organismu, odráží charakteristiky plemene.
Z jeho základů byla ruská podoba dostihového koně zbudována, a to donského koně, včetně jeho dominantní barvy. Jeden z mála příkladů, kdy setkání pohledu umělce a hipologa je v naprostém souladu se skutečností.
Náš pohled formou osobních vzpomínek na ŽELEZNÍKa pranic neubírá na hodnotě sportovních/dostihových úspěchů tohoto koně a jeho nevšedního charakteru, jemuž dominovala vrozená, neotřesitelná touha po vítězství, vytrvalost, pracovitost, houževnatost, nezdolná chrabrost, schopnost překonat – kromě překážek na dráze – také všudypřítomnou bolest. Především v kritických okamžicích nejtěžšího dostihu starého kontinentu dokazoval, že i ve vysokém věku lze s přehledem porážet pravé anglické plnokrevníky nebo klasické anglické polokrevníky „vysoko v krvi“. A tato skutečnost zvýrazňuje v případě ŽELEZNÍKa nejzřetelněji jeho individuální kvalitu a schopnosti.
Sleduji-li archivní televizní záznamy průběhu jeho dostihů ve Velké pardubické steeple-chase, zřetelně vidím ŽELEZNÍKovo rozvážné, precizní až chladnokrevné a navýsost účelné chování, které doprovází absolvování kurzu podpořené v případě nutnosti, tj. v kritických momentech rozhodujících o konečném výsledku dostihu, projev neskutečné zarputilosti. Jako by svému okolí, soupeřům i publiku říkal: „Já neuhnu! Já se nevzdám! Já teda ne!“ V takových momentech mne mátlo a současně překvapovalo jeho chování, morálně-volní vlastnost, která je vlastní a tak ceněná především u příslušníků anglického plnokrevného plemene…
93 Týká se to také mého zamyšlení s anotací „Odešel československý Kůň století“ s podtitulkem: ŽELEZNÍKových deset paradoxů, umístěného na www.duruttya.com 28.08.2008, nebo mého interview pro časopis Rozhled či v The Chronickle of the Horse.
94 Plemenná kniha anglických plnokrevných koní chovaných v Československé socialistické republice. Svazek VII. Publikace Státní plemenářské správy za období let 1964–1965. Praha-Řepy, 162 s.
95 Pruský hřebčín anglických plnokrevníků č. 1 řídil od r. 1860 po čtyři desetiletí nejvýznamnější hipolog Evropy oné doby Georg, hrabě von Lehndorff.
|
|
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
