Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

Ukázka z autobiografického díla „Nemilosrdné štěstí“ (Sága rodu Duruttya), kapitola:
O komunistické totalitě


„Historie je rozbředlá a mazlavá. To musíte mít neustále na paměti, protože zítřejší katastrofy v tichosti dozrávají už dnes.“
(Umberto Eco)

„Růže se sází tam, kde trny rostou a na neúrodné pláni včely zpívají.“
(William Blake)

„Věz, že věci, jež se staly, nikdy nemají konce...“
(Leo Perutz)

„Nikdy se nebezpečí nepřekoná bez nebezpečí.“
(Syrus Publilius)

„Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.“
(Anton Pavlovič Čechov)


Než se zcela ponořím do marasmu naznačeného tématu, vyslovuji naději, že nebudu trestán, popotahován za svou pravdomluvnost, za pravdu. Pokud ano, je něco nemocného v této společnosti, slovy Sofoklesovy Antigony. Do takové společnosti nepatřím a ani patřit nechci...

Nikdo to nevyjádřil lépe, než básník Jan Zábrana, popisující ve svých denících způsob uzurpování moci komunisty v Československu po roce 1948, když napsal: „Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Rozhodli dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jedenačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle krutě jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než čtyřicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že ono to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdyby sme »....Hovno!« Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.“

Emocionální výlev dalšího z citovaných autorů hodnotící sovětské Rusko je nepřehlédnutelně chaotické v důsledku přemíry hněvu, nenávisti a zloby. Célin píše: „Bim! Parabim! Ať chcípnou! Mor na ně! Ventre Dieu!... 487 milionů! kozakologů naražených na kůl! Quid? Quid? Quod? V každé prdeli Slávie! Quid? od slovangótského Baltu po Bílé Jinočernomoří? Quam? Balkánci! Slizouni! Prohnilí! jak okurky!... Ubožáci! hnojaři! hovnochrliči! Kašlu na vás... Seru na vás! Giganticky! Mizím odsud! pitomci!... Barbatoliers? nezřízeně! Vulgaronov!... mongosrágory tatarónské!... Stachanovičáci!... Prdeloviči!... Čtyři sta tisíc myriametrů verst... stepí posetých hovny, kožkami Zébis-Laridona! Ventre Poultre! Všechny Vesuvy mi můžou bejt u prdele!... Potopy! ... po krk ve sračkách!... Pro všechny ty vaše zasrané caristické zadky! Stabilin Vorosračkov! Katastrofa!... Transibérie!...“ Hrabě Eszterházy Péter onu dobu našich životných okolností za hrůzovlády komunistů připodobnil ke stavu, cit. „jako když děs dosedá svou ohromnou vředovitou prdelí na perspektivu naší existence ...“.

Kladu si častěji, než je zdrávo otázku: Jak ovlivnil komunismus můj vlastní život? Především ve všech myslitelných souvislostech, na které měl tento represivní režim jakýkoliv dosah! Kromě mého vlastního myšlení, mozku, ega... Tam se totiž „nedovrtal“! A že se snažil, seč mohl, úporně, to mi věřte. Cena za protirežimní odolnost byla vysoká. Jak praví klasik: „Člověk svobodný se pozná podle toho, že je napadán současně nebo postupně oběma protilehlými stranami.“ Pohled na kolektivní hloupost mas byl směšný, kdyby nebyl současně tak „Hautnah“. Hloubka osobní tragédie se umocňovala poznáním, že život, ten jediný, který mi byl osudově přisouzen, nejde odkládat. A už vůbec pro nějakou doktrínu. Myšleno ani komunistickou, poplatnou pro mou generaci, které komunismus zcela zničil, od základů, život, ten jediný, který nám byl darován! To je nutné donekonečna opakovat, připomínat, vykřičet do celého světa. Úlevou není ani historický poznatek, že poslední ránu probolševickému nadšení zasadili v Československu paradoxně sami komunisté v roce 1968 okupací pozvanou ruskou armádou.

Celý svůj život jsem prožil v režimu, který hodně sliboval a nic z toho nesplnil. Ani se tím natajil! Jednou se mne jeden starý komunista zeptal: „Vy nejste členem strany? To je jako by jste neměl jednu nohu!“

V osmdesátých letech jsem dostal nabídku od ředitele Výzkumné stanice pro chov koní v osobě Doc. Ing. Jaromíra Duška, Dr.Sc. na post ředitele OZ Národního hřebčína Kladruby nad Labem, se sídlem v Slatiňanech. Mou jedinou překážkou, handicapem se nakonec ukázala skutečnost, že nejsem členem komunistické strany. Nabídku jsem byl nucen slušně odmítnout. Náhradou za mou osobu se nakonec stal subjekt bez zkušeností s řízením jakéhokoli chovu koní (o tzv. „velkých“ ani nemluvě!), bez schopnosti k vědecké nebo alespoň publikační činnosti, tj. s defektem přirozené odborné autority. Komunistický režim se na tyto jeho odborné nedostatky povznesl. Zásadní otázkou se pro nej stalo členství v jejich straně. Této filozofii pak také odpovídal jeho přínos pro zmíněný chov!

Přirozeným vyústěním/uplatněním mého vzdělání, podpořeného dlouhou a stejně kvalitní chovatelskou kariérou, se mělo stát – za normálních okolností – pokračování kariéry na katedře speciální zootechniky Zemědělské univerzity v Nitře. Prostor k rozvažování a úvahám tohoto zásadního životního kroku mi poskytla doba praxe v již zmíněném hřebčíně Erlengrund. Mé záměry sdílel i můj hostitel, Dr. Lepel, když si pohrával s myšlenkou o svém pozvání do Nitry, k přednášce, zaměřené na problematiku anglických plnokrevníků. Málo odborníků v Evropě má srovnatelný kredit k přednesu referátu na dané téma! Vlastní, neblahé poznatky principu fungování činnosti této katedry a skutečných lidských charakterech většiny jejích zaměstnanců, kterou potvrdil hanebný průběh obhajoby plagiátu, předloženého jedním ze zaměstnanců katedry, vedlo k mému vystřízlivění, ztrátě všech iluzí, nadějí, v konečném důsledku k naprostému odmítnutí myšlenky stát se součástí jejích sboru a zavrhnutí nápadu o své akademické kariéře. Jak říká lidové řčení: „Svinčík se vyměnil, svině zůstali!“ Svému německému kolegovi jsem svůj zásadní obrat zdůvodnil lakonickým konstatováním: „Všechno je jinak“ v narážce na reálný stav československé společnosti obecně a stav školství v popřevratovém období zvlášť, jehož podstata zůstala beze změn, rozuměj aniž by proběhla zásadní debolševizace těchto vzdělávacích center. Můj hostitel to, napodiv, pochopil!

Nechal si říkat komunistický. Společnost takto pojmenovaná měla být beztřídní a na takovém stupni rozvoje výrobních sil, která umožňuje uplatňovat zásadu, cit. „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Podle latinského frazeologického slovníku je communist člověk laskavý k nejnižším, blahosklonný, pospolitý, obecný, zavázaný ke stejným povinnostem, osoba slušného, vlídného a taktního chování, se zdravým rozumem. A realita? Své zavádějící, vlastní označení nemělo pranic společného se 42 lety československé éry. Jak vyhlásil Gottwald „Komunisté se dělí o moc, jen když musí!“ Stali jsme se ztracenou generací. Naše zpackané životy neměly žádný jiný smysl a možnost, než údržbu tohoto zločinného, zkorumpovaného, lživého, impotentního a zbabělého režimu. Bezpáteřní komunisté a jejich přisluhovači kolaborující s okupanty se stali vrahy svobody.

Říká se, že první krok mívá pro následnou životní dráhu člověka osudový/rozhodující význam. Nebyl jsem výjimkou. Než jsem mohl se zalíbením spočinout pohledem na širokých, barokních, lesknoucích se zádích muránských koní po celoročním pobytu na vydatné horské pastvě, bylo nutné absolvovat formální administrativní proceduru na oddělení PaM (práce a mzdy – pozn. autora) budoucího zaměstnavatele. Referentem zmíněného oddělení v organizaci státních lesů na Muráni byl tvor (záměrně nepíší, že osoba!) v šedivém obleku bachařů s klotovými návleky na rukávech. Spíš než v kanceláři lesní správy bych očekával takový zjev v hodně laciném, podprůměrném, dobovém obskurním ruském filmu než kde jinde: Nezdravá, žlutá, rosolovitá tvář posetá bradavicemi, s řídkým chomáčem vlasů, basedovskýma očima skrytýma za skly silných brýlí, v koutku otvoru, kterou normální člověk používá k přijímání potravy a jeho opak k udávání spoluobčanů a kolegů v zaměstnání, věčně trčící, nikdy nevyhaslá levná cigareta. Místo úředně korektního pozdravu a oslovení na mne tento tvor verbálně zaútočil s obviněním, že jsem příživníkem! A to je podle právního řádu Československé socialistické republiky trestným činem (mezi mou promocí a nástupem do zaměstnání uplynula totiž delší doba než 12 týdnů, v mém případě o šest dnů – pozn. autora), soudruhu! Jeho nepřehlédnutelná arogance hraničící s nepřátelským přístupem k mé osobě byla doslova hmatatelná. Můj neskrývaný údiv vzápětí vystřídalo ohromení. V reakci jsem se verbálně ohradil vůči tomu, aby mne onen zjevný primitiv a od povahy zlý, zlomyslný, podlý, falešný, zakomplexovaný, omezený, závistlivý tvor trpící komplexem oprávněné méněcennosti, šovinista středoslovenského ražení oslovoval „soudruhu“, neboť nejsem členem komunistické strany! A dodal jsem: „V budoucnu mne můžete oslovovat třeba »pane Duruttyo«, »pane inženýre« nebo »občane«. Avšak »soudruha« si vyprošuji! A od vás pak zvláště!“ Situace to byla směšná, až trapná, kdyby to nebylo současně tragické... Jen jsem to dořekl, začaly se dít věci! Podobalo se to spuštění mechanického loutkového divadla plně obsazeného pimprlátky, visícími na drátcích a nitkách. Jako po mávnutí kouzelným proutkem počaly se tyto režimní, bezduché loutky s dřevěnými palicemi hýbat: loutka – Udavač udávat, Funkcionář funkcionářčit, Hlásič hlásit, Kádrovák s inkvizitorskou efektivitou prověřovat bez možnosti odvolání a kompars Přisluhovačů doplněný zástupem Škarohlídů zkoušet na náš účet postoupit v komunistické hierarchii alespoň o stupínek výš, svou náhle objevenou pokrokovostí a angažovanou akčností, a to za cenu udání jiného kolegy – Udavače z titulu nedostatečného represivního chování apod. Paňáci v akci by byl nejvýstižnějším pojmenováním a současně reálnou charakteristikou principu a obsahu činnosti mechanismu komunistického režimu...

Šedý Skřet – Udavač jakoby čekal jen na tento okamžik: opustil kvapem své stejně šedivé doupě a uháněl o poschodí výš, k řediteli Lesního závodu Muráň v osobě Viliama Blahu s udáním o mé politické nespolehlivosti (psal se rok 1972 – pozn. autora). Následovalo mé předvolání na ředitelský kobereček. Ve skutečnosti se za polstrovanými dveřmi jeho kanceláře konalo mé neformální představení se, z čeho vyplynulo, že v Košicích máme společné přátele a známé. Až v samotném závěru mé audience došlo ze strany mého budoucího direktora k upozornění na osobnostní povahový rys Udavače a doporučení zdržet se v budoucnu verbálních ataků na jeho adresu.

Dalších sedmnáct let po mém muráňském extempore uběhlo jako voda. Na pražském Václavském náměstí mi popřevratová doba strčila do ruky tři seznamy hustě popsané agenty, konfidenty a dalšími spolupracovníky – udavači ve službách Státní tajné bezpečnosti. Pročítal jsem je dlouho, přesto bezvýsledně. Klíčem k řešení se nakonec stala odpověď na triviální otázku: Kdo ti nejvíc pil krev za bývalého režimu? Odpověď byla nasnadě: onen bezvýznamný referentík z oddělení PaM muráňského Lesního závodu!

Stačilo nalistovat Cibulkovy Seznamy a – ejhle – můj dvorní udavač se tam skvěl, černé na bílém. Podle shodného principu/zásady jsem pak postupoval i dál, a pokaždé se stejným výsledkem. Nakonec jich bylo zjištěno přes dvěstě! Smutné je, že také osoby blízké, vydávající se za mé osobní nebo rodinné přátele. Nalezl jsem také odpověď na otázku ohledně subjektu, který zmařil můj dvouletý pracovní pobyt v Marockém království, kdo „ztratil“ mé osobní materiály nutné ke studiu vědecké aspirantury, případně kdo beztrestně a opakovaně ohrožoval na životě chov anglických plnokrevníků v hřebčíně Šamorín, v neposlední řadě kdo mne opakovaně uvedl do omylu ve dvou právních sporech s osudovým vyústěním. A kdo z rodiny se na mne celou dobu totality šklebil a současně udával byv nasazený StB na naši rodinu.

Éra komunismu znamenala také permanentní ponížení. A nutnost lhát, něco jiného myslet a jiného mluvit. Absenci možnosti diskuse. Papouškování zjevných nesmyslů. Podstata režimu založená na podlosti. Censura tisku, svoboda vyjadřování zapovězená. Potlačení možnosti vyjádřit se vůbec! Jedubaba! Fouňa! Celý režim. Takzvaná lidová, komunistická nebo socialistická demokracie byla povstáním nezpůsobilých vůči pokusům o řád. Tento stav nepořádku, zvaný demokratická svoboda neboli liberalismus, přinášel své vlastní reakce v podobě vynuceného řádu. Tím, že komunistický režim upřednostňoval straníky a členy inteligence nepodporoval, ba co víc – postihoval je, upozaďoval, negoval jejich práci, výkony, význam, přirozenou autoritu, páchal tím morální hazard a politické faux pas současně. Podle vlastních kádrových materiálů jsem byl evidován, zaškatulkován jako potomek, příslušník pracující inteligence. Červení potentáti, vůdcové tzv. nové éry, tj. naše novodobá rudá šlechta, při každé příležitosti připomínali mé třídní zařazení slovy: „Co vy takzvaný inteligente!? Nezapomínejte, že jsme státem dělníků a rolníků. A vy, inteligence, jste jen takovou trpěnou přítěží!“

Novodobé komunistické panství záhy zapomnělo na vyhraněné postoje vůči prvorepublikovému světu včetně způsobu života boháčů, ev. střední třídě, jako k mravnímu úpadku oné doby a její společnosti, aby se sama po válce přestala mírnit, krotit, z hlediska vlastního přepychu. Naopak, aby se stal zcela zřejmým a viditelným rozdíl mezi novodobou šlechtou a střední, resp. nižší třídou co nejvypuklejší, nutil universitní profesory, učitele a drobné živnostníky (než je zcela zlikvidoval, jako třídního nepřítele) odít se do neforemních hubertusů, záplatovaných kalhot a nesčetněkrát opravených bot, čím se stával honor mocipánů ještě křiklavější, bezcitnější a sprostší. Tento celospolečenský úzus měl jeden jediný smysl, ev. cíl: proletarizaci inteligence.

V letech 1968/69 mi coby posluchači Vysoké školy zemědělské bylo nabízeno členství v KSČ. Rodinné, tradičně nekomunistické prostředí na jedné straně a neblahá činnost komunistů v každé jedné sféře řízení státu na straně druhé, doplněná o vlastní, osobní, pětitýdenní zkušenost v podobě bezprostředních, nezmanipulovaných poznatků ze SSSR v roce 1966 s jeho zdevastovaným hospodářstvím a naprostým morálním úpadkem a jeho již půl století importovaným artiklem v podobě patentu tamního života v duchu jediné komunistické doktríny, se pro mne stalo důrazným varováním před podobným neuváženým krokem. Po okupaci Československa jeho ideovými podruhy případně bratry přicházejícími z obdobného všeobecného marasmu v srpnu 1968, následná ztráta všech občanských svobod a také veškerých iluzí na dobu delší než 20 let, mou předtuchu jen potvrdily. Snažení části společnosti o uhájení vlastnictví legitimace KSČ v období po „krizovém vývoji společnosti“ teprve obnažilo skutečné lidské charaktery politických přeživších: za cenu sebemrskačství, neupřímné sebereflexe, falešné sebekritiky, nečestnosti, a to z důvodu utajeného prospěchářství. Motivovanou příslušnost ke komunistické straně nelze každému člověku vytýkat, neboť každý nemusel být dosti statečný. A kromě toho si každý též necení víc duševní svobody než teplého místa, lepší existence. Nezapomínejme ani na možnou existenci komunistů z přesvědčení. Naproti tomu však nelze v žádném případě prominout takové jednání členům vědecké obce, tradičné nositelce pokroku, osvícenectví, nadhledu, a to ve všech režimech, dobách a společenstvích. Přirozeně kromě těch z rodu „rychlokvašených“ akademiků!

Komunisté se v celé historii této strany snažili vzbudit v našem národě třídní nenávist a svému stádovitému členství vsugerovat, že inteligence je třídou parazitujících na práci dělníků a zemědělců – byť opak byl skutečností.

Hlavním cílem bolševiků bylo pevně držet veškerou moc ve jménu šťastné budoucnosti, konstatuje Brouk v eseji „Bludnost jedné ideje“ (In: Dnešek, 50–51 z r. 1947), ve které mj. uvádí: „Kněží slibovali lidem posmrtné blaženství, Hitler tisíciletou říši, za níž padly miliony Němců v poli, a komunisté nám zase slibovali rajský život pro příští generace“. Kterou, to nám zamlčeli. Pro ideu komunistického ráje snášejme tedy klidně a trpělivě všechny strázně života a obětujme případně i své životy (ve třetí světové válce, když se to nepovedlo v té druhé – pozn. autora), jen když se příštím pokolením povede dobře. Záhrobní nebe bylo přeloženo na konec dějin, a to je celý duševní, filozofický pokrok, který, jak se zdá, mělo prodělat lidstvo.

Také přejmenováním formy politického systému z demokratického na lidově demokratický, naznačila komunistická strana zánik přežitku první, prosté, obyčejné demokracie. Pod záštitou termínu „lidová demokracie“ se snažili komunisté národu namluvit, že základní zásady demokracie, jakým je osobní svoboda, svoboda projevu, právní řád apod. jsou jen a pouze ideálem nějaké měšťácké demokracie. Naopak v tzv. lidové demokracii má místo i kdejaký teror jejich politbyra, jako projev skutečné vůle lidu. Diktatura proletariátu se tomu říkalo alibisticky.

K neblahým jevům nesprávně uplatněné, tzv. lidovosti demokratického režimu také patří praxe práce s kádry, tzv. kádrová práce, jmenovitě obsazování pozic vedoucích pracovišť neodborníky. Lidovost našeho bývalého režimu zneužili komunisté jako právo kdejakého prostého občana na místo svého bývalého nadřízeného. Ve jménu lidovosti se dostávali dělníci bez dřívější zkušenosti/praxe do řídících pozic, na místa odborně kvalifikovaných vedoucích, ev. ředitelů, v jiných případech mladíci bez jakékoli zkušenosti v praktickém životě. Není proto divu, že chod jimi „řízeného“ podniku kulhal – bez známek možného zlepšení – po dlouhá léta na všechny čtyři.

Socialismus, jako fenomén (podle komunistů „historická nevyhnutelnost“) byl tak tupý, stupidní, krátkozraký, hloupý a ve své podstatě sebelikvidační, bez elementárního pudu sebezáchovy, že by si i z naší strany zasloužil samostatný, hlubší sociologický výzkum. Sám jeho ne-logičnost, při svém výsostně racionálním způsobu uvažování totiž nedokážu pochopit, a už vůbec ne vysvětlit. Staví-li jakýkoliv režim (tudíž i ten komunistický – pozn. autora) svou existenci na práci/výkonech/vyspělosti subjektů z řad inteligence, nebudu jim přece házet klacky pod nohy, veřejně je dehonestovat, pranýřovat, zpochybňovat, v neposlední řadě zatěžovat nebetyčnou a nesmyslnou byrokracií, v klimatu hmotného i duchovního marasmu právě tak, jako závistí, škodolibostí, pletichařením, pronásledováním, udavačstvím nebo přímo vyobcováním z většinové, vládnoucí, převažující společnosti? Na vlastní kůži jsem byl nucen zažít sérii sofistikovaných sabotáží, odpovídajících svým rozsahem hospodářské kriminalitě obřího rozsahu, a to v době, kdy za odcizení jednoho pytle cementu šel přistižený poberta na rok do káznice. Ne tak člen komunistické strany! O trvalém a bezdůvodném znepříjemňování pracovního klimatu, zneužívání naší odbornosti, soustavného odcizování našeho duševního vlastnictví, ev. nevyužívání naší odbornosti, vynucování neplodných diskusí a o plnění neefektivních, formálních úkolů ani nemluvě.

Sjednocujícím znakem, prostředím a společenským klimatem komunistického systému bylo tudíž také prospěchářství, s nímž vstupovali občané do strany, doktrinářství, obětující životy přítomné, aktuální generace, jako mrvu „věčnému posvícení“ někdy v nedefinované vzdálené budoucnosti, diktátorské způsoby a mravy, touhy po absolutní moci, definitivní zúčtování se všemi odpůrci a kritiky, nejpřízemnější demagogie; mravní bankrot, politická korupce, protekcionismus, zastrašování, zneužívání bezpečnostních složek, absence právního prostředí, násilí a teror jako nástroj k dosažení jejich cílů, uplatňování sociálního rasismu, resp. ztráta snahy hájit lidství, pravdu, spravedlnost a svobodu. Proto odmítám relativizaci nacismu, fašismu a komunismu. Jen jejich košile, tj. vnější znaky byly jednou hnědé, podruhé černé nebo rudé, říkával můj přítel, hrabě ´Sóldos.

Ohlížím-li se na období let 1985 až 1989/90, kdy mi bylo znemožněno dřívější zaměstnání, spočívající v řízení, četností i významem velkých/šlechtitelských chovů koní, a to z důvodu veřejně proklamované věcné, odborné kritiky stavu chovů koní Československa oné doby, činím tak s podivem nad vytvořeným dílem. Je zřejmé, že jsem si bytostně uvědomoval a vyhodnotil svou situaci ve smyslu: pokud mne komunistický systém neuvězní, mohu své představy, názory a úkoly realizovat po svém. Nebudu přece se založenýma rukama čekat na zásadní změnu své osobní situace v podobě prostoru ke svobodné tvorbě, k pronášení kritických názorů. K takové situaci třeba ani nikdy nedojde, kdo ví? Svobodný jsem byl, v podstatě i v nejtemnějších dobách totality: vnitřně. Tam na mne systém nemohl, nedosáhl, neovlivnil mou vůli, schopnost tvořit, svobodně, kreativně, kriticky myslet!

Z pozice společenského vyděděnce jsem s pobavením mohl zaznamenat/sledovat organizování a podporování různých spolků, pokaždé přirozeně pod drobnohledem státostrany. Stejně tak jsem vnímal vyhlašování nerozborné jednoty pracujícího lidu, jejich pochodová cvičení pod záplavou transparentů o budování světlých zítřků pod bdělým dohledem bradatých hlav-uctívaných ideologů marxismu-leninismu a za zpěvu schválených písní, podbarvených řízným hudebním doprovodem, nadšeným, uniformním davem všech věkových kategorií (kam se náhle všichni poděli?). Co tím, nechtěně, signalizoval totalitní režim? Svou slabost! Proto hesla: V jednotě je síla, Proletáři všech zemí, spojte se!, Se sovětským svazem na věčné časy, a nikdy jinak!, Kdo není s námi, je proti nám! To byly výkřiky o pomoc. Režimu, který si uvědomil, že celý jeho systém je postaven na tekutých píscích. Že je zkrátka slabý v kramflecích. Tak!

Její malou, nahrbenou, přesto čipernou postavu mám stále před očima. Povedl se jí Meisterstück, jako málokomu. Pokud vůbec! Zaměstnaná jako pracovnice v rostlinné výrobě (rozuměj: coby dohled nad sezonními brigádnicemi při obracení a hrabání sena) na jedné z farem hřebčína Muráň se v mládí proslavila zvykem koupat se v tamní řece, uprostřed města Dobšiná, zcela nahá. Dožila se penze, kterou ji naše účetní vypočítala vyšší, než ji patřilo. Přišlo se na to po delší době, kdy přeplatek již přesahoval sumu 20 000,- Kčs. Při nejbližší možné příležitosti to bylo této penzistce sděleno. Současně padl návrh, že se jí onen nezasloužený finanční zisk bude strhávat z výdělku postupně, po sto korunách měsíčně. Souhlasila. První měsíc proběhlo vše podle domluvy. Před účetní uzávěrkou následujícího měsíce se paní Š. osobně dostavila do kanceláře na Muráni s oznámením, že se jí už srážky z platu netýkají. Na náš všeobecný údiv nám zprostředkovala výsledek svého rozhovoru s tajemníkem Okresního výboru KSS v Rožňave, který ji poradil, aby učinila prohlášení, podle kterého před koncem války ovázala dvěma místním mužům – partyzánům zraněným v bojích – jejich hlavy. Tímto činem se sama stala partyzánkou. Z dob svého prostopášného mládí se dva tací svědkové ochotni písemně dosvědčit vymyšlenou historku přirozeně našli. Paní Š. zůstal neoprávněně získaný finanční obnos v podobě přeplatku, protože chybující účetní srážky z platu okamžitě ukončila. Seznam povstalců po 30 letech opět o něco narostl a svědek těchto událostí (v osobě autora těchto řádků) se nestačil divit, čeho všeho byla všespasitelná komunistická strana schopná!

Hrůznost komunistické totality v podobě reálné diktatury proletariátu se ukázala v plné nahotě po převzetí moci ve státě Husákovou klikou. Také následující případ tvoří jeden z bezpočtu dílů mozaiky tragických dějin československé totality. Mou antikomunistickou nesmlouvavou zásadovost „ocenil“ totalitní režim tomu odpovídajícím způsobem: instalací „štěnice“ do mého služebního bytu. K jejímu odhalení došlo díky celé sérii faktorů, kterým my Češi říkáme: „náhoda je blbec!“

Naše obydlí zůstalo v ono léto roku 1977 náhodou dlouhodobě osiřelé, protože obě děti s jejich matkou si užívaly prázdnin u svých prarodičů v oblasti Slovenského ráje. Můj pracovní režim realizovaný v kancelářích Správy chovu koní hřebčína Muráň (pokud to okolnosti nevyžadovaly jinak) se ne náhodou vyznačoval vzácnou pravidelností, až jednotvárností: do zaměstnání jsem odcházel úderem sedmé hodiny, v poledne jsem rovnou zamířil do místní restaurace »Jelen« poskytující zaměstnancům Lesů stravování za režijní ceny. Po obědě jsem si před opětovným návratem do úřadu krátce dopřával luxusu relaxace posezením v hlubokém, koženém křesle obklopen odérem čerstvě umleté černé kávy. Po druhé hodině odpolední jsem se pak vracel do úřadu. Pro ozřejmění příštích událostí je vhodné uvést, že můj byt v domě s dalšími třemi se nacházel v bezprostředním sousedství ředitelství hřebčína: stačilo projít sotva stometrovou pěšinou prostranstvím se zahradami zaměstnanců.

To znamenalo, že veškeré zařízení bytu, jsem nacházel na sklonku dne v nezměněném stavu. Jednou se náhodou stalo, že jsem se musel vrátit pro něco nezbytného domů. V brzkých dopoledních hodinách jsem přepochodoval prostranstvím dvoru, vešel do domu, odemkl si dveře a – v předsíni ležela převrácená židle. Můj údiv byl legitimní a oprávněný současně, vždyť byt opuštěný krátce předtím byl zcela uspořádán. Převrácenou židli bych navíc musel při odchodu v úzké předsínce doslova překračovat, přelézat, zakopávat o ni. To znamená, že bych ji v popsané poloze zcela určitě nezanechal. K nápravě ji stačilo zvednout a postavit na její místo, vedle botníku...

Po návratu ke své rozdělané, koncentraci vyžadující práci nad plemennými knihami, jsem se přinutil vytěsnit všechny nepatřičné myšlenky na záhadnou událost onoho dopoledne. Až večerní nerušená samota a její ticho dovolily zpracování dopolední příhody. Poté, co jsem odmítl metafyzické úvahy, vrátil jsem se k racionálnímu způsobu uvažování. Pro tentokrát jsem případ uzavřel s tím, že někdo cizí v bytě musel být a s tou židlí manipulovat. Roky jsem tu záhadu nedokázal rozluštit. Náhoda tomu chtěla, že se mi po převratu dostala do rukou reportáž, popisující praktiky StB, včetně schopností jejich pracovníků. Ti českoslovenští patřili, údajně, ke špičce socialistického bloku v otevírání bytů. Přehrávaje si zpětně události, reakce, gesta a verbální útoky na mou osobu po roce 1977 mi došlo, že vlastně tvořily reakci na názory, myšlenky, úvahy a postoje pronesené výhradně v intimitě svého soukromí! Agresivita, až nepříčetnost jednoho z nich, hraničící s fyzickým útokem vůči mé osobě a také členům naší rodiny, byla nejvyhrocenější ze strany souseda, soudruha Latriňáka z onoho domu. O jeho komunistické, milicionářské a odborářské horlivosti se obecně vědělo už tenkrát. O příslušnosti k agentům StB s krycím jménem „Honzo“ vypovídají Archivy spolupracovníků StB, zpřístupněné veřejnosti po roce 1989.

Tím dostal průběh našeho špiclování ucelený obraz. Akce řízená osobou z oken vzhlížejících na prostor mezi kanceláří a vchodem do domu a kalkulující s tím, že celé dopoledne se zdržuji v zaměstnání a byt je zcela opuštěný. Otevření bytu univerzálním klíčem bylo dílem okamžiku. K instalaci „štěnice“ do stropního osvětlovacího tělesa v předsíni se náhradou za nemotorný žebřík stala židle, která byla doslova po ruce. Můj neočekávaný návrat, kterému, předpokládám, předcházelo varování pachatelů-agentů, sice stačilo k dokončení montáže odposlechu, zamčení dveří a úprku aktérů tohoto zločinu o poschodí výš, ne už k uvedení jeho zařízení do původního stavu. Holt, nikdo není dokonalý, když páše takové diverzní akce...

Po mé návštěvě Archívu …, který nepřinesl výsledek v souvislosti s úředním rozhodnutím o instalaci „štěnice“ do mého bytu a tím také vysvětlení existujícího, permanentního odposlechu všeho řečeného za čtyřmi stěnami našeho domova, se rozluštění této záhady omezilo na jedinou, zbývající možnost: od tohoto bytu ve správě Lesního závodu Muráň musel existovat další, náhradní klíč. Ten měla k dispozici Technicko-hospodářská správa ( THS ) Muráň, kterou řídil – ano, tipujete správně – Ing.J.L. již zmíněný agent StB, s krycím jménem „Honzo“. Ne dosti, že do našeho soukromí vnikl, doslova se vloupal ilegálně, a to hnán osobní iniciativou, ještě i zpravodajskou techniku instaloval „načerno“! Příležitostí měl k tomu víc než dost … Tím se vysvětluje záhada, která se vlastně vůbec nikdy nekonala. Byla jen a pouze patologická zvědavost na hranici chorobné posedlosti subjektu, bez elementární etiky, slušnosti, mravnosti a lidského taktu, který zapovídá šmírování intimních prostorů cizích lidí, pozorování jejich životů příslovečnou klíčovou dírkou. Tento poznatek se nakonec ukázal ještě závažnějším, než institucionální způsob sledování občanů ze strany represívní složky bývalého československého totalitního, bezohledného, zlodějského, hanebného, nejbezskrupulóznějšího a vražedného režimu!

A proč tolik námahy a rizika ze strany represivních složek režimu? Pro mou ortodoxní nezávislost, tudíž nebezpečnost! Ohlížím-li se dnes na tuto událost, vnímám ji, jako klasický akt bolševismu v akci, schopného znechutit slušným lidem jejich životy, v konkrétním případě znesvěcením osobního vlastnictví a pošpiněním lidského individua. Ostatně, zastrašování bylo a zůstalo jedním z nejzákladnějších komunistických agitačních prostředků. Odiózní to bylo více než dost!

Z vyprávění rodičů jsem opakovaně slýchával jejich povzdech, jak v někdejším Masarykově státě reprezentuje vůli lidu zloděj, analfabet a syfilitik v osobě prvního dělnického prezidenta, Gottwalda. A dodávali: dříve jsme byli proslulí, jako pracovitý a hospodárný národ, avšak různými komunistickými nešvary jsme se zpronevěřili této své dobré pověsti a stali jsme se bankrotářskými hospodáři. A jestliže jsme si pomáhali z těžké hospodářské situace způsoby, jaké navrhovali komunisté, dokazovali jsme navíc, že jsme zbankrotovali také mravně. Tak se posléze stalo, že pojmy, jako svoboda, spravedlnost, poctivost, pracovitost, včetně nejzákladnějších zásad lidskosti, se staly u nás začasté pouze planými hesly! Komunističtí veřejní zaměstnanci ovšem žádnou kvalifikaci nepotřebovali, neboť byli na svých místech jen z toho důvodu, aby veškerý státní aparát ovládli pro stranické cíle. Z toho důvodu jsem se nikdy nemohl stát správcem hřebčína Muráň, ředitelem Odštěpného závodu Slatiňany, Národního hřebčína Kladruby nad Labem, hlavním inženýrem hřebčína Šamorín... etc., etc. Mám dnes pociťovat satisfakci z prohlášení úředníků, zodpovědných za vývoj mého služebního postupu, deklarujících již v popřevratové éře přiznání své chyby, vědomé chyby, pozdního byť, avšak přiznaného pochybení? Co to mění na skutečnosti, třeba tisíckrát olitované? Za cenu ztráty cti, charakteru, tváře to nestálo za to. Raději jsem byl vnímán, jako protisocialistický živel než podílníkem toho, s čím jsem se v socialismu nesmířil, proti čemu jsem bojoval, i když jsem za to zaplatil jakkoli draze. Nepřekvapí proto, že po odeslání kritických analýz v létě roku 1985 jsem byl na hodinu propuštěn ze svého zaměstnání v ZOO Košice a její vědecké sekce, resp. písemně ztvrzeným oznámením o nepřípustnosti další publikační činnosti v jakémkoli odborném tisku, bylo tou nejmenší obětí. O správnosti těchto rozhodnutí mohlo být přesvědčeno všech 1,6 mil. členů komunistické strany a navrh i jejich rodinní příslušníci, stále to však nebyla většina z 15 mil. občanů ČSSR...

Vysvobození z totality bylo vysvobozením z tenat zbabělosti, zrady, závisti, nenávisti, hrubosti, lidské malosti až ubohosti, tj. osidel nejtěžších hříchů, a také pout, která člověka činila nevolníkem, vazalem, bezprizorním obyvatelem ve svém domově. Neměli bychom zapomenout, že tak, jak vlk zůstane vlkem, byť i v rouše beránčím, tak i komunisté zůstanou komunisty, byť žijíce v demokratickém milieu...

Záviš Kalandra to vyjádřil pregnantně: „Cesta komunistické strany nevede ke komunismu. Vede nanejvýš do tábora obehnaného ostnatým drátem.“ Nemůžeme, nesmíme tato slova ani na okamžik ztratit ze zřetele! Ani na to, že socialismus byl ideál, který byl postavený na lži.

„Jednou se budou historikové snažit rozluštit tu hádanku, jak bylo možné, že v naší době (myšleno po roce 1948 – pozn.autora) některí lidé právě z touhy po svobodě se přidávali ke komunismu, k tomu nejvypracovanějšímu systému nesvobody, kde dozor vlády nad člověkem byl vyvinut v podlost. To je jako kdyby někdo spěchal se ohřát na „severní točnu“, vystihl politickou situaci novinář Ferdinand Peroutka v díle Úděl svobody. Od r. 1969 do r. 1989 jsem nežil v proklamované komunistické společnosti, nýbrž pod pláštíkem marxistické ideologie v uzurpovaném bezobsažném období, nejblíž pravdě v „pseudosocialismu“, „pseudodemokracii“, „pseudorovnosti před zákonem“, „pseudomožnostech osobního uplatnění“, „občanské pseudomožnosti ke vzdělání, ke svobodě, k veřejnému přihlášení se ke své víře a k veřejnému projevu…“

V zakotvení, ve kterém jsem byl nucen setrvat v podobě občanské a lidské, ev. kariérní degradaci v konkrétní fázi svého života na samé dno, jsem oprávněn vyslovit po několikáté odsudek režimu, ve kterém jsem byl přinucen vegetovat. Režim komunistů mohl zůstat u moci po dobu jedna a čtyřiceti let pouze díky tomu, že společnost mlčela. To umožňovalo beztrestnou realizaci všech myslitelných zločinů, jak se postupně odkrývají. Existují vyjádření pamětníků, kteří tvrdí, že nevěděli co se vlastně děje. Je to přirozeně lež! Je v našem vlastním zájmu, abychom v pohledu na komunistickou minulost neměli tabuizovaná místa, která metastázují ve formě nezdravých sebeklamů a lživých mýtů o „národní povaze“, uvádí Kadlečík a dodává: „Potřebujeme si uvědomit, že již dávno nejsme národem zlatorukých řemeslníků, případně muzikantů s holubičí povahou“.

Všem nekritickým rusofilům, včetně našeho prezidenta, a obecně příslušníkům tzv. „páté kolony“ Ruska v Čechách, si dovoluji připomenout názor Karla Havlíčka Borovského z roku 1846, cituji: „Nemohu obšírně vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem v Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl. Dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikdy bratsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. Jak směšné, jak nepraktické bylo by tady s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratským chtivost svou zakrývá, bratrovati se.“

Po návratu ze zahraničí v r. 1992 jsem byl ke své nelibosti nucen konstatovat, že společenské a politické klima se vrátilo do předlistopadových dimenzí: po „noci dlouhých nožů“ na půdě parlamentu Slovenska se veškerá moc koncentrovala do rukou samozvaného vůdce Mečiara, bývalého komunisty a spolupracovníka StB evidovaného pod konspiračním jménem „Doktor“ (byť se zdařilým odstraněním šesti stránek vytrhnutím ze svazku vedeném na jeho osobu – pozn. autora) na čele hnutí ( ! ) za demokratické Slovensko. Tato garnitura, po úspěšném rozbití Československa, za bílého dne doslova rozkradla dřívější majetek státu a otevřela dokořán stavidla k projevům nacionalismu, šovinismu a xenofobie, v reálu k pošlapání základních práv menšin (především Maďarům), žijícím v tomto novodobém, totalitním státním útvaru, za údajné historické křivdy. Slovensko se stalo „černou dírou“ Evropy z hlediska občanských práv vlastních občanů a postojem k evropským strukturám a obranným vazbám. Vláda Vůdce rozdělila slovenskou společnost, když vygenerovala tzv. „dobré Slováky“ a definovala ty, tzv. „zlé“, jinak (rozuměj: demokraticky smýšlející), uplatňováním m.j. jazykového zákona, cenzurováním veřejného a mediálního prostoru, konče vraždou, a zorganizováním únosu prezidentova syna do Rakouska, pomocí zneužití tajné policie nověvzniklého státního útvaru. Přirozenou reakcí mnohých se stal exodus jinak uvažujících lidí, odmítajících popsané klima ve společnosti, v konečném důsledku rezignujících na život v tomto prostředí. Jejich jedinou možností se stala emigrace do sousední České republiky, ev. do vzdálenější ciziny.

Naše slovenské útrapy vystřídal normální český život. Stěžovat si ostatně nebyl důvod: svobodně učiněná volba žití, v podmínkách země vlastních předků a navíc vzdáleném od ruského barbara a současně notně blíž k Západu: z Prahy ve vzdálenosti dvou hodin vlakem nebo autem. Z venkovského sídla dvě hodiny pěší chůze. V každém případě pak se zkušeností, že „nikde to není ideální“, ale – alespoň jsme opět doma, mezi svými!

Popsaná idyla však trvala jen do okamžiku, kdy se pomocí svých nechutných buchet vlomil do přízně pětiny občanů s volebným právem subjekt s krysým výzorem, slibující v duchu profláklých komoušů nesplnitelný pozemský ráj. Ironií na hranici komičnosti se stala skutečnost, že tento prachmizerný Kecal se jal chrlit své nadávky na českou politickou minulost nesrozumitelnou husákovštinou (rozuměj przněnou češtinou a slovenštinou současně ne-blahé paměti). Slováčisko vysrdnatělé z domova, jehož hlavní kvalifikací bylo členství v řadách komunistů a také StB, evidovaný pod krycím jménem „Bureš“. Ukázalo se také, že chmaták, podle vzoru svého předobrazu – Mečiara. Protože na Slovensku od dob vlády Velkého Vlada už nebylo co ukrást, ulakomil se na Evropské fondy a korunové dluhopisy, aby si mohl pořídit takové drobné, lidské potěšení – haciendu, vlastně jen zasrané Ptačí hnízdo. To se to staví, když se utrácejí cizí peníze, že?

Dvanáctého července r. 2018 toto choré, neboť maniakálním nutkáním posedlé individum dosáhlo svého cíle: pomocí komplotu spaktovaného s vrtošivým alkoholikem z Hradu a za pomoci kamarádů z mokré čtvrtě (rozuměj komančů) vytažených na světlo boží po 30.letech (jaký to paradox: v podstatě plyvnutím do tváře všem statečným lidem, antikomunistům, vlastencům, obětem rudé totality) dosedl do křesla předsedy vlády. Věcně lze konstatovat, že tím překonal i svého Mistra, svůj předobraz – Mečára! Co bude následovat a jakou kulturu našich životů to přinese nám, normálním lidem, nevím (plebsu je to jedno). Něco však naznačila hysterická reakce tohoto subjektu, obnažující vlastní podstatu s přemírou dosud tajené zloby, zášti, sprostoty a pomstichtivosti, připomínající rétorická cvičení komunistů toho nejhrubšího zrna, přednesená v přímém přenosu veřejnoprávní televizí…, před zraky celého českého národa. Je nabíledni, že jedno období ČR tímto skončilo! Mantrou designovaného premiéra ČR se stalo dějinné, nepřehlédnutelné prohlášení, cit. „Komunistická strana Čech a Moravy je demokratická strana“ (viz. úvodník MF Dnes z 14.7.2018!). Po neblahých zkušenostech s totalitním, komunistickým režimem československého typu, takové prohlášení vnímám jako apel k balení kufrů, místo čekání dalších třicet let na změnu porovnatelnou se zázrakem.

A současnost? Slovy Marie Holubové, bojím se žít v postkomunistickém režimu s uvolněným komunistickým zvěrstvem: Všichni sedí na svých dřívějších místech a nenávistně po nás pokukují. Ach Bože, „nedej zahynout nám ni budoucím!“ Svět bez komunistické strany ve vedoucí roli, svět postkomunismu s komunisty ( … ). Dnes si už ani nedovedu představit, že někde žijí lidé bez sprostoty a podrazáctví.

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Vydání v roce 2020.
SÁGA RODU DURUTTYA NOVÉ
Životopisní kniha popředního chovatele koní vydaná k životnímu jubileu autora
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: webmatic s. r. o.